Očima Saši Mitrofanova: A zase krále Miroslava?

Novinky.cz 20.04.2017 16:30 Přímá volba prezidenta republiky byla chyba, dynamit v základech demokracie. Zaznělo to na včerejší debatě představitelů parlamentních stran. Není to nové téma ani nové názory. Všechno už padlo v diskusích před první všelidovou volbou hlavy státu. Dovolím si váženému čtenářstvu nabídnout dva své texty z roku 2012, v nichž byly shrnuty hlavní body tehdejších sporů: ZDE a ZDE. Je nabíledni, že se naplnilo téměř všechno zlé, co tehdy ústavní právníci a někteří politici, především Petr Pithart, který spojuje obě odbornosti, tušili a před čím chtěli varovat. Poděkování za vynikající práci v roli hlavy státu, která se zasloužila o to, aby se potvrdily negativní předpovědi, patří Miloši Zemanovi. Sotva by byl kdokoli jiný schopen tak brilantního výkonu. Ale pozdě bycha honit. Přímou volbu prezidenta už stěží někdo zruší. Zemanovi však patří další poděkování: nebýt jeho, nebyl by střet dvou zcela protichůdných nabídek v soutěži o Hrad tak zřetelný. Je přece dobře, když pomalu i lidé, kteří se politikou příliš nezabývají, začínají chápat, k čemu dojde. Na jedné straně bude stát muž slovně velebící, ve skutcích přehlížející chudší voliče, ctící současnou čínskou komunistickou stabilizaci společnosti, s oblibou citující Stalina a ochotně oblékající kaftan nejvěrnější hlásné trouby Kremlu mezi evropskými prezidenty. ZDE Na straně druhé již dnes najdeme dva kandidáty s menšími vyzařovacími schopnostmi, ale vzhledem k tomu, co jejich sok emituje, se to nejeví jako velká újma. Zásadně chtějí být jiní než Zeman ve všech hlavních otázkách, které prezidentská volba klade. Michal Horáček a Jiří Drahoš zatím neudělali nic, co by dokázalo od nich jako protiváhy současné hlavy státu odvrátit lidi, kterým se při představě, že z Hradu bude ještě pět let vyzařovat Zeman, dělá špatně od žaludku. Chtěl bych se vrátit k myšlenkám, které zazněly skoro před pěti lety. Tehdy jsem se i sám sebe ptal, zda dokáže společnost vyvodit důsledky ze zkušenosti s první přímou volbou prezidenta. Povaha přímo zvolené hlavy státu se ale ukázala být taková, že zkušenost si z jejího působení neodnese snad jen největší zabedněnec. Jiná věc je, kdo z toho udělá jaký závěr. Touha po králi Miroslavovi, někom, jehož „moudrost je nad naše chápání“ , se nikam nepoděla. Je to postoj poddaných, kteří nechtějí být ničím jiným. Proti nim stojí svobodní občané, kteří krále nepotřebují. Volby, a to nejen na Hrad, jsou chvílí, kdy se ukáže, koho je víc a kdo bude tvrdit muziku.