Nedaří se zapadnout v novém prostředí

uLékaře.cz 20.12.2020 14:31 Dobrý den, před cca 2,5 lety jsem vám posílala dotaz ohledně mého bydlení v novém bytě. Konkrétně 27.6.18 byl zveřejněn na vašich stránkách a odpovídala mi ny něj MuDr. Dagmar Dolezalova, 18.6.18 pak ještě specialista Mgr. Lada Skulilova. Dotaz zněl takto: Dobrý den, je mi 37 let. Jsem na materske, mam tříletého a čtyřměsíčního syna. Po otehotneni jsme potřebovali pořídit větší byt. Nemohli jsme dlouho nic najit az se nam ke konci meho těhotenství konecne podarilo. Byl v pekne klidne lokalitě rozlohou pěkný a velky nicméně v hrozne stavu. Během necelých dvou měsíců se nám ho podařilo zrekonstruovat a základne vybavit a byt je fakt pěkný. Problém je ale ten, že se v nem stále necitim jako doma. Začátky byli pro me hodně těžké i z toho důvodu, že můj tříletý syn dost plakal ze chce domu. Zkrátka tam kde tech dva a půl roku žil. Citila jsem to stejne. Mame tam pekne vzpominky. Ani ja bych se nestehovala kdybych nemusela. Byt byl v pronájmu, tak jsme stejne museli. V okolí to zilo, měla jsem tam známé, byli jsme tam spokojeni. Dlouho jsem nevěděla čim to je že se tady tak necitim přišla jsem ale na to ze největším problémem je že jsme zároveň chteli odejit do anonymnejsiho prostředí a okolí a zjistila jsem ze jsme udělali pravý opak. Bydlíme v 1.patre! Ve ctyrpatrovem domě. Každý defakto chodi kolem našich dveří, samozrejme resi nové majitele tedy nás, kdo jsme co jsme, kolikrát rozhovory i slyším a asi ještě větší problém je, že z obou stran našeho domu jsou v tesne blízkosti domy další. Takže Já si defakto připadám jak v nějakém koridoru do kterého se ze zhora a ze všech stran všichni koukají. Lezim v posteli kouknu ven a vidim nahoru šest oken plus balkony. I kdyz uspavam na balkone miminko, vidim jak me nekteri z oken sleduji. Se starsim synkem jsem vzdy v lete sedela na balkone v plavkach a on se koupal v bazenku. To uz ted taky nemohu praktikovat. V takovémto prostředí se opravdu anonymne a v soukromi necitim! Tedy jako doma, kde by každý člověk mel světa soukromí a klid mít. Nejhorší ale na tom všem je, že se s tim nedá nic udělat. Byt byl drahy, máme hypotéku tudíž několik let nelze prodat. Navíc jsme tady udělali spoustu prace a úsilí aby jsme se tady cítili dobře . Chtěla jsem pryc od lidi abychom meli větší soukromí a mam ted při každém přiblížení se k oknu nepříjemný pocit ze jsem pod drobnohledem. A ja nemam z tohoto pocitu a situace jak utéct. Lide vsude kolem i uvnitř domu o vás bez vás. Prosím poradte mi jak mohu tuto situaci, nebo spíše me pocity zmenit-zmirnit . Děkuji Zdenka Nyní se mají věci takto: situace se téměř nezměnila. Uvědomila jsem si, že jsem pravděpodobně hypersenzitivni člověk a s věcmi které s tím souvisí neumím pracovat, ale možná také nejsem, nevím. Bydlím ve ctyrpatrovem dome ve staré zástavbě na sídlišti. Jsme zde jediná rodina s malými dětmi. Ostatní jsou lidé kteří zde vychovali své děti apod. Za cca 15-20 let se sem nikdo nepristehoval, až my. Všichni se tedy logicky dobře znají, týkají si a je mám pocit, že tím pádem nemají potrebu navazovat kontakty nové, tedy s námi. Ačkoliv jsem mila, občas vynesu někomu tašky do schodů, snažím se abych zapadla, pořád cítím že o bližší kontakt tady s námi nikdo nestojí. Jedné dame dokonce očividně vadime . Hodně si to beru osobně a moc bych chtěla zapadnout. Bydlíme v prvním patře takže kdykoli se přiblížím k oknu a vidím že se spolu někdo se zajmem baví, akorát mi to všechno připomene a je mi to opět líto. Začala jsem dělat to, že když se chystám ven a slyším že někdo na chodbě jde, počkám a pak teprve vyjdu abych ho nemusela potkat a neměla pak zase pochmurnou náladu z jeho příp reakce. Totéž je to se skolkou. Nevím jestli působím někdy sebevědomě , je to ale jen moje taková pro jistotu obrana, nebo nevyrovnane, lidé asi že mě musí něco cítit, není nikdo s kým bych se dokázala sblížit, skamarádit. Vždy než mě lidé poznají, jakoby měli o mě zájem, ale když ne poznají blíž, ztratí ho... spousta maminek zde také vyrostla a tak se svými vrstevnicemi znají, já se snažím na hřišti nebo při jakékoliv příležitosti s nimi navázat kontakt, ale jako by neměli zájem, nebo se mi stranili a pak vidím že se začaly pravidelně stýkat s někým jiným a dokonce si i tykat. No zkrátka nevim kde je problem, každopádně me to dost trápí. Je mi téměř 40 let a doslova nemám žádnou kamarádku. Lidem v domě, maminkam ktere znam se vyhybam. Radsi jdu jinudy kdyz je vidím, nebo počkám, jen abych je nemusela potkat a neměla pak v hlavě zase tyto myšlenky. Zjistila jsem že by mi vyhovovalo anonymnejsi prostředí, jako třeba sidliste Repy kde jsem vyrůstala, tam si každý ve 12.patrovem paneláku dělal svoje, byl tam hluk, nebyli jsme středem pozornosti, nemám blbý pocit když jsou děti v bytě nebo nedejboze na chodbě, před barákem hlučné a nebo se odstěhovat někam mimo civilizaci. Jinak s dětmi i manželem si myslím mame pěkný vztah. Hodně se snažím abych svoje nálady neprenasela do rodiny, dětem se věnuji, blbneme spolu, smejeme se, hodně s nimi mluvím,...mohla bych psát ještě hodiny. Mám pocit že se že mě stal jiný člověk. Dřív jsem takovéhle věci neřešila. Prosím o jakoukoliv radu. Moc vám děkuji Zdenka