Poruchy chování u dítěte

uLékaře.cz 15.01.2021 11:13 Dobrý den, jsem máma od tří dětí. Nejstarší syn Kája má 5,5 let, prostřední syn bude mít za dva měsíce 3 roky a nejmladší syn bude mít 1,5. Nejstarší syn chodí do školky, do speciální logopedické, protože už odmala byl problém s vyjadřováním. Místo mluvení kousal, škrabal, hodně těžko mu bylo cokoliv rozumět. Celý dotaz se hlavně týká jeho. Je od mala hodně aktivní, daleko aktivnější, jak ve srovnání s bráchy. Už jako malý nám všude pořád utíkal a taky se dost vztekal nebo spíš se snažil dělat, co chtěl. Když mu byli skoro 3 roky, tak se narodil Ladík, co Kája těžce nesl. Brášku měl zprvu rád, ale objímal ho moc a často, až jsme mu to museli zakazovat, aby mu neublížil nebo, aby jej nebudil. Když Ladík povyrostl a dali jsme jej na zem, tak mu Kájík dával hodně zabrat. Pořád ho tahal a někam ho přemísťoval, tahal jej po pokoji po zemi a bral mu hračky. Ne uplně s úmyslem mu ublížit, ale spíš, že si s ním chtěl hrát, jenže dost neohrabaně. Kajík to tak má pořád, doteď. Neumí se objímat a nevím, čí je to vinou. Spíš než objímání se na někoho vrhne a povalí ho. Když jsem čekala tehdy Ladíka, tak mi to začalo vadit. Malej je statnej, silnej, když není korona krize, tak chodí na atletiku a je nadšenej, že může běhat na velké ploše dlouhé kola a ještě pak chce jít si hrát na hřiště. Tahá oba dva sourozence, takže opravdu sílu má. Když jej chceme obejmout, tak se na nás přiřítí, skočí na nás a povalí nás. A mně je to nepříjemný a malému jsem to dala už několikrát najevo, pěkně, vysvětlovala, pak už rázněji, upozorńuji třeba, že jsem žena a že musí být něžnější a to mám 80kg a stejně mě povalí kolikrát. Povalí i tátu. Nebo se přitulí a lehne si na mě a začne se neobratně tulit, až je mi to takové nepříjemné než když by například přišel a obejmul mě nebo si jen vedle mě sednul a dala bych mu ruku kolem ramen a přitulila si jej k sobě. Určitě se tato situace zlepšuje, jak roste, ale jde vidět, že jakoby po tom hodně dychtí a vím, že já, co se týká Kájíka, tak mám v objímání s ním trochu averzi. Mrzí mě to, ale nějak nemůžu se přimět si jej k sobě přitulit a cítit to, jak je to pěkné a myslím, že to cítí ze mě i on a proto se potom tak dychtí. S mladšími bráchy se tulím ráda, ale vlastně si dávám pozor, abych se netulila moc a nebylo to Kájovi líto. Budu pokračovat, když byl Ladíkovi téměř rok, tak mu začali alergie. Předtím jedl půl roku "vše". Teď je bez mléka, žloutků, ryb, semínek, ořechů, některého ovoce a luštěnin a museli jsme začít striktně hlídat jídelníček. Jsem vybaveni i epipenem. Musel se hlídat Ladík a musel se hlídat i Kája. Ladík měl ještě ke všemu atopický ekzém, který má po mě a tak se třikrát denně mazal a balil do coverflexu a ta pozornost byla hodně na Ladíkovi. Snažili jsme se s Kájíkem chodit do divadla pravidelně, na výlety, hrát si s ním, ale s hodou okolností se nám neplánovaně zadařilo na třetí. Tak to vše bylo pro mě náročné jak psychicky, což se opět projevilo u mě ekzémem, tak fyzicky taky, ikdyž jsem se fakt hodně snažila a i tři dny před porodem jsem jela s dětma na výlet vlakem sama na tůru. Pak se narodil Viki a Kájík začal chodit do školky. Všechno šlo v rámci možností dobře, jen prostě jak Viki rostl, tak byl menší prostor si hrát, protože obstarat kluky, navařit a že jídlo u nás musíme kvůli Ladíkovi a výživové stránce řešit hodně, tak furt vařím, poklízím když si chci s Kájíkem hrát, tak už to někdy úplně nejde, protože nechce. Do logopedické třídy chodí až teď od září a logopedii s ním musíme doma dělat každý den. Někdy to jde, ale někdy je to hrozný. Vzteká se, když změním pořadí, když to dělám jinak než učitelka a s tím je spojený i jeden z problémů, co mě trápí, protože nechce, aby jej naučila něco nového. Když mu řeknu pojď, budeme si malovat a chci ho něco naučit, ukázat mu, jak třeba namalovat strom s kmenem, s větvemi, například, tak to vzteky vezme a roztrhá a roztrhá i můj papír. Takhle je to už asi dva roky, kdy odmítá, abych mu ukázala něco nového. Většinou to dopadá tak, po vysvětlení a snažení se, že se nakonec stejně naštvu a až když mě vidí naštvanou, tak jde a řekne, že teda jo, ať mu to ukážu. Takový boj. Ale pokaždé. Jak už jsem dříve uvedla, mám problém a atopickým ekzémem. Teď už jen po rukách, ale za to mám otevřené ranky po prstech a vařím jen v rukavicích, protože bych se jinak uškrabala. Prsty mívám často zalepené náplastí. Alergii a dermatologii mám za sebou a jako atopik si už jen prostě musím zvyknout. Je to hrozné a někdy bývají dny, kdy přemýšlím, jak mám fungovat kolem dětí, když si nedokážu ani umýt ruce čistou vodou, aby mi nevyhrkly slzy do očí, jak mě bolí ruce. Určitě se tohle přenáší na děti. Když nebyla korona krize, tak jsem začala chodit na akupunkturu a ta mi začala opravdu pomáhat, takže snad to bude časem lepší. Když doma nestíhám a děti něco rozpatlou, tak se na ně někdy až moc utrhnu, protože mě bolí ruce a nejvíc se utrhnu na Kájíka, protože očekávám, že je starší a že už nebude dělat vlny ve vaně pokaždé, když se jde koupat a tak. S mužem také nemáme dokonalý vztah. Přítel vyrůstal v problémové rodině, kde se plno věcí řešilo křikem a když přijde na hádku, tak se snaží svůj názor, jen jeho názor, prosadit křikem a namísto nějaké komunikace odchází na balkon na cigaretu. Až když vychladne, tak se dá s ním mluvit. Asi největší zlom přišel ve chvíli, kdy přetekl hrnec a přestala jsem si to nechat líbit a jak on ke mě, tak já k němu. Jednou mi teda ujeli nervy tak jsem hodila po bytě motorkou a křičela jsem před dětmi na něj, že ho z celého srdce nenávidím. To bylo po hádce, kdy mu přišlo, že toho doma dělám málo, ale defacto jsem do té doby doma dělala spíš všechno já a nejen doma. I všechno vyřizování. Nevadilo mi to, jsem sama od sebe dost aktivní člověk, ale do chvíle, kdy mě někdo nedocení. Děti v tomhle vyrůstají, tohle všechno vidí. Malé drobné hádky bývají tak dvakrát týdně, někdy častěji, ale za půl hodiny se nic už neřeší. A teď o tom, jaký je teď Kájík a co mě trápí. Kájík je výbušný, ale nějak tak asi vím proč, když vím, jaký jsme my. Určitě chce hodně pozornosti a já mu ji chci hrozně moc dát, ale už nemůžu, nemám na to energii. Ve školce nespí, tak ráno vstaneme, jdeme do školky, s klukama na procházku, do obchodu, domů, uvařit, nakrmit, uspat nejmenšího. S prostředním do školky, což se boj, protože nechce jít ven hned znovu. Máme školku, pro mě dvě minuty, pod domem. Vezmem Kajíka a hnedka domů. Pouklízím po obědě a většinou se snažím si zahrát s Kajíkem nějakou hru, ale někdy toho využiju, pustím jim pohádku a jdu si poklízet než se vzbudí Viki, pak svačina, pak buď ven nebo přijde táta dom a já jdu třeba zase poklízet. Ladík a Viki toho totiž dokážou spoustu provést. Ladík ještě trpí na citlivější močový měchýř a tak, když chytí i lehkou rýmu, tak hned čůrá, i osmkrát denně. Nedoběhne na záchod a přitom jinak chodí i v noci a pak tři dny nestíhám prát. No já vlastně pořád poklízím a je pravda, že toho hraní moc s klukama nemám. Ráda s nima chodím ven, ale Kájík si potřebuje hrát. Spousta her ale nejde, protože buď nám věci rozhazuje Viki nebo Ladík nebo když si malujeme, tak bych musela mít ruce jako chobotnice. No je jich pro jednoho moc, když jsou tak malý nebo si to jen neumím nějak sjednotit, aby nám to hraní šlo i bez rozhazování pastelek po kuchyni. Kájíkovi se to snažím vysvětlovat, ale teď poslední dobou mě přestává poslouchat, je na mě drzý. Že má něco udělat mu řeknu třeba pětkrát než se naštvu. Většinou mě ani neodpoví a to mluvím přímo na něj z blízkosti. Ignoruje mě. Teď přišel s tím, že se mu posmívají dvě holky ze školky a jeden chlapeček mu říká, že ho musí poslouchat. Nevím, jestli se něco děje tam nebo jestli je to tím, že jsem často utahaná, ale zlobí. Zlobí hodně. Křičí, ignoruje mě, zavírá se v pokoji, nesvěřuje se. Musím z něj věci tahat a nevím, jestli si pak ty příběhy nevytvářím spíše já, co mi říká. Je toho možná na něj moc. Když teď doma zlobí, tak navádí Ladíka, aby se vysvliknul a šel do vany, protože ví, že já se na něj budu zlobit, co dělá Ladík ve vaně. Nebo dělá blbosti s Vikim, skáče po gauči s ním a tak mu řeknu, ať to nedělá, že je Viki ještě malej, ať si neublíží a nic se neděje, skáče dál a když po něm huknu, tak na mě hukne taky. Když děláme montessori knížečku, tak když mu něco nejde a to na něj netlačím, tak to zaškrtá nebo sklidí naštvaně, že to dělat nebude, že je to blbý a že bude blbeček, přitom mu tak nikdy nikdo neřekl, alespoň co já vím doma nikdo. Dneska takhle reagoval, když jsem mu ukazovala obrázky a vysvětlovala mu, co je kaktus nebo plameňák. Nechce, je naštvaný, že mu něco ukazuju, co nezná. Ale zase třeba ráno nám doma lezl brouk, tak jsme jej chytili do sklinky a že se podíváme do knížky o hmyzu, co je to za brouka a nechtěl. Že brouka vypustí. Jenže Ladík se chtěl podívat do knížky a Kájík byl naštvaný, že není po jeho. Odpoledne po školce to už ale šlo, to už ho to také zajímalo. Vždy jako kdyby potřeboval čas. Já vůbec nevím, jak se s ním takhle budu pak učit, až bude chodit do školy, když tak semnou bojuje. A omlouvám se, že jsem se tak rozepsala, tak hrozně moc, ale nějak jsem to chtěla pospojit, aby jste mě poradili, jak ke Kájíkovi přistupovat, co by mu asi pomohlo, co by nám pomohlo. V čem to změnit. A jestli je to o té pozornosti, co má třeba málo, tak by si to i táta mohl přečíst, ať to nějak spolu vyřešíme. Děkuji Hanka