Úzkostná porucha

uLékaře.cz 20.03.2021 23:33 Dobrý den, tento problém mám už minimálně 6 let, možná i déle, nepamatuju si, kdy přesně to začalo. Nemohu spát, když jsem sama doma. Vždy jsem měla pokoj se sestrou, když jsem odešla z domu, tak jsem vždy bydlela např. s kamarádkou, později s přítelem. Nikdy jsem nemusela bydlet sama. Dříve jsem ale neměla takové problémy s tím, zůstat například sama doma . Dokonce jsem i v práci často jezdila do zahraničí na prac. cesty sama, kde jsem přespávala po hotelech. Posledních 6 let žiji s přítelem a mám opravdu panickou hrůzu s toho být přes noc sama. Není to tak, že bych se bála o to, co se mu stane nebo co udělá . Zároveň si nemyslím, že je to strach z něčeho konkrétního. Kdybych se třeba bála lupičů, koupím si lepší dveře a bezpečnostní systém. Ale tím to není. Když jsem přes noc sama doma, tak prostě neusnu. Dlouho se dívám na televizi nebo si čtu, i když jsem hodně unavená, tak usnu jen na chvilku, pořád se budím, potím se , rychle mi buší srdce a musím mít rozsvícené světlo . Z každé blbosti se mi hned rozbuší srdce - bouchne kotel, kočka něco shodí, atd. Zároveň jsem však člověk, který když jde spát, tak pořádně neusne, když není tma . Když je doma přítel , tak jsem naprosto vyrovnaná, hned usnu, s ničím nemám problém. Když vím, že budu přes noc sama doma třeba den předem, pořád na to musím myslet a je mi z té představy špatně, někdy se i rozbrečím. Proto jsem se s přítelem domluvila, že když někde bude přes noc, dá mi to vědět a já si to nějak zařídím - pojedu ke kamarádce na přespání. Jenže občas se stane, že přítel jde na nějakou oslavu s tím, že o půlnoci přijde, ale pak se mu tam třeba líbí a on tam zůstane přes noc. Bohužel tyto situace nezvládám. Jsem doma, nemohu usnout, začnu brečet anebo se začnu potit , chce se mi opravdu spát, ale nemohu usnout, anebo usnu a pořád se budím, jsem rozlámaná, začne mne bolet hlava. A do toho začnu být hodně naštvaná na přítele, i když jinak máme dobrý vztah, s tím, že nechápu, jak mi to mohl udělat, dostat mě do té situace, která je mi tak nepříjemná, že mu na mě nezáleží apod. Druhý den se většinou pohádáme - já jsem ještě "rozhozená", což je určitě i v důsledku nevyspání, brečím a přítel zase nechápe, proč tak šílím kvůli "blbosti" , že je mu 30 let a může snad jednou za čas někde přepsat a já kvůli tomu nesmím tak vyšilovat. Už jsem kvůli tomu navštívila i psychologa, který mi však vůbec nepomohl. Doporučeno mi bylo, abych si koupila prášky na spaní, a když jsem sama doma, ať použiju ty. To jsem zkoušela, ale nic to nevyřešilo. Druhou možností od doktora bylo, abych se do té situace vystavovala, že si časem zvyknu. No to také nepomohlo. Je i nějaké jiné řešení? Jiný druh terapie, nebo například nějaké léky?