Odešel věrozvěst jazzrockové fúze Chick Corea

MusicWeb 08.03.2022 15:15 Americký klavírista a skladatel Chick Corea po sobě zanechal hudební stopu srovnatelnou s Fryderykem Chopinem v 19. století. Fenomenální klávesový hráč posunul hlavně improvizace do takových výšin, že je prakticky nelze opakovat. Zemřel uprostřed činorodé práce ve věku 79 let na následky vzácné formy rakoviny. Pohled zpoza klavíru poznal Chick Corea již ve čtyřech letech, kdy se na něj začal učit hrát. Díky tomu, že vyrůstal obklopen jazzem, se jeho hra začala brzy ubírat směrem k tomuto žánru. Ovlivněn hvězdami bebopové éry, Dizzym, Birdem a dalšími, začal mladý Chick koncertovat již na střední škole. Důležitým bodem Coreovy muzikantské dráhy se stal přesun do New Yorku. Studium na tamních školách nedokončil, ale i přesto se rozhodl v americké metropoli zůstat. Tamní jazzové kluby byly pro mladého pianistu zdrojem inspirace a nabízely možnost etablovat se na jazzové scéně. Začátkem 70. let sestavil Chick Corea v USA svou vlastní elektrifikovanou sestavu Return To Forever, která se stala doslova zvukovou laboratoří jazzrockové fúze. V pouhém kvartetu dokázala kapela ohromit zvukovou šíří a do té doby nevídanou rytmickou výbušností. K tomu ale bylo třeba odvahy, které Chick Corea nabyl krátce předtím jako spoluhráč slavného trumpetisty Milese Davise. Ten se nebál experimentovat a jako první vpustil nové elektrické nástroje do své jazzové formace, čímž šokoval „pravověrné“ jazzmany i kritiku. Aby se ale Chick Corea dostal k Milesi Davisovi, musel se prosadit jako skvělý klavírista již v kapele saxofonisty Stana Getze. Svůj latinskoamerický temperament poprvé naplno vyjevil na sólovém albu Light As a Feather, na kterém zazněl jeho velehit Spain nazpívaný hvězdou moderní brazilské hudby Florou Purim. Chick Corea si uměl vybírat spoluhráče, a tak během jeho šedesátileté hudební kariéry s ním po jeho boku hráli jen ti nejlepší. Plodnou spolupráci měl s vibrafonistou Garym Burtonem, se zpěvákem Bobbym McFerrinem, houslistou Jeanem Luc- Pontym, kytaristou Johnem McLaughlinem, českým kontrabasistou Miroslavem Vitoušem, klavíristou Herbiem Hancockem, saxofonistou Michaelem Breckerem či banjistou Bélou Fleckem. Já osobně jsem měl to štěstí slyšet Chicka Coreu na třech koncertech v Praze. Ten první v roce 1988 s novým Elektric Bandem byl doslova bombastický. V sále tehdejšího Paláce kultury Chicka Coreu doprovázela tehdy nejlepší jazzrocková rytmika - bubeník Dave Weckl a basista John Patitucci, dále saxofonista Eric Marienthal a kytarista Frank Gambale. Hlasitostí se Elektric Band blížil rockovým kapelám, ale jeho hudební mistrovství vysoce překračovalo rocková i jazzová měřítka. Pragokoncert umožnil krátké setkání Chicka Corey s tiskem a byla to tehdy i vzácná příležitost ho slyšet civilně mluvit. Chick Corea rovněž spojil své jméno s japonským výrobcem klavírů a klávesových nástrojů Yamaha, když se stal jejich firemním hráčem. Na každé jeho sólové vystoupení mu tak bylo vždy připraveno koncertní křídlo Yamaha. Chick Corea byl na jazzové scéně i v pokročilém věku do poslední chvíle neskutečně aktivní – za svůj život stačil nahrát stovku alb a získat 23 hudebních cen Grammy. Když zemře mladý hudebník, všichni litují toho, co mohl ještě v životě dokázat, u Chicka Corey můžeme být šťastní za všechno, co dokázal, a prostě si jeho hudby dál užívat.