Užitečná církev

Apoštolská církev 12.09.2022 22:47 „Kamkoli přišel, konal dobro a uzdravoval všechny soužené od ďábla, protože Bůh byl s ním.“ Drazí čtenáři, jedna z důležitých vlastností církve je její prospěšnost, užitečnost pro svět. Nikdy neměla být ghettem do sebe uzavřených lidí, zaměřených jen na svou vlastní zbožnost. Naopak, Ježíš církev poslal „do světa“, to znamená, že je zde v jistém slova smyslu pro svět. Křesťané mají konat podobné skutky, jako konal Ježíš. Výše uvedený verš stručně shrnuje Ježíšovo působení. Pokud bychom citovali i předchozí verš, pak by celý text začal slovy „Dobře víte, co se dělo po celém Judsku.“ Apoštol Petr tehdy zvěstoval evangelium úplně prvním pohanům, ale uvědomoval si, že i oni byli obeznámeni s působením Ježíše z Nazareta. Možná tomu nedokázali rozumět, ale alespoň nějak jednoduše chápali, že ten prorok „konal dobro a uzdravoval“. Konání dobra je v textu odlišeno od uzdravování. Šlo tedy o jinou činnost, byť konanou ve stejné moci Ducha. Jelikož jsme více zaměřeni na zázraky uzdravování, nebude na škodu, pokud si připomeneme i to blíže nespecifikované „konání dobra“. Zdá se na první pohled, že evangelijní příběhy zachycují jen uzdravování, osvobozování démonizovaných, kříšení mrtvých, ale při pozorném čtení nalezneme i jiné skutky konání dobra. Tak třeba namátkou: nasycení několikatisícového zástupu chlebem a rybami, dokonce k tomu došlo minimálně dvakrát. Ukazuje to, jak byl Ježíš praktický, nešlo mu jen o to, aby lidé slyšeli jeho kázání, ale také, aby přitom neměli hlad. Při jiných příležitostech naplnil rybářům jejich sítě rybami tak, že se skoro trhaly. Opět jde o kombinaci zázraku s praktickou pomocí člověku v nesnázích. Minimálně jednou utišil bouři na moři. Zachránil padlou ženu před ukamenováním. Učil milovat nepřátele. Pozdvihoval opovržené a zatracované, jako byli Zacheus, žena u studny v Samaří nebo ti bezejmenní hříšníci, s nimiž tak často stoloval. Těch různých skutků bylo tolik, že by „celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané“ . Církev v historii šla stejnou cestou: byli to křesťané, kdo se ujímali sirotků, starali se o vdovy, pečovali o nemocné. Církev stavěla sirotčince i nemocnice, krmila hladové, zajišťovala vzdělání na místech, kde pro lidi nebylo dostupné. Zdá se, že „kamkoli církev přijde, dobře činí“, protože odráží Ježíšův charakter. Kdysi jsem se zúčastnil setkání skupiny vedoucích v jednom sboru, kde byl hostem člen městské rady. Pamatuji si jeho slova: „Nemyslete si, my vás sledujeme už dávno.“ Ten rozhovor tehdy změnil můj pohled na roli místní církve. Domníval jsem se, že to nejdůležitější pro sbor je správné učení a intenzivní evangelizace , ale z pohledu představitelů obce dominovalo jiné kritérium: užitečnost církve. Kladli si od počátku otázku „Čím tato organizace prospívá komunitě?“ Podle toho ji posuzovali. K mému údivu by se nebránili spolupráci i s nějakou sektou, pokud by shledali, že to městu prospívá. Ten rozhovor se udál již před více lety a od té doby se mnohé v církvi změnilo. Spolupracovat s místní komunitou pro mnohé z nás není tabu. Je to prospěšné pro obě strany, obec má užitek z našich aktivit a my zase budujeme důvěru v církev. A právě důvěra je v naší zemi klíčovou hodnotou. Není tajemstvím, že církve jako organizace se těší minimální důvěře občanů ve srovnání s jinými organizacemi. Skeptika zde mohou napadnout různé myšlenky: „Nezaprodáváme se jako církev? Není už to, co děláme, spíše sociálním evangeliem než evangeliem Boží moci?“ To jsou správné otázky a historie ukazuje, že k tomu docházelo. Je snadné Boží působení nahradit různými „obecně prospěšnými aktivitami“. Je pokušením jít městu na ruku, zvláště když to systém různých dotací a grantů usnadňuje. Boj o zachování správných biblických postojů je zápas, kterému se žádná církev nevyhne. Jde o ustavičné balancování, protože každá doba má své možnosti i nebezpečí, a co je možné dnes, nemusí být prospěšné zítra. Na druhou stranu již samotný citovaný verš ukazuje, že život křesťana má mít oba rozměry: „činit dobro“ a „uzdravovat soužené od ďábla“ . Zázraky a uzdravování mají své místo zejména při evangelizaci, kdy se Ježíš skrze Boží moc dává poznat lidem, kteří jsou v moci ďáblově, a činění dobra je zase charakterem služby církve. Obojí se však děje v Boží moci, bylo by nesprávné službu církve rozlišovat na „přirozenou“ a „nadpřirozenou“. Křesťané mají sklony sklouzávat k jednomu či druhému důrazu. Charismatici budou preferovat uzdravování, zatímco liberálové skončí u sociální práce. Přitom jde ale o vyváženost, protože obojího je třeba. Každá doba má své výzvy a potřeby. Ve starém Římě církev sytila hladové a ujímala se odložených nemluvňat. To bylo jedno z témat tehdejší doby, stejně jako dnešním tématem může být návštěva osamělých seniorů, aktivity pro maminky na mateřské či pomoc vesnici po zásahu tornádem. Jde o to hledat potřeby doby a s Boží pomocí je naplňovat. Pak budeme podobně jako Ježíš „činit dobro všem lidem“ a „bude se o nás vědět“. Martin Moldan, biskup