Poslední nepřítel

Apoštolská církev 12.09.2022 22:47 „Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt.“ Drazí čtenáři, před pár lety jsem byl pozván na jakousi lidovou slavnost v jednom malém středomoravském městě. Kromě stánků s občerstvením, ukázkami lidových řemesel a nezbytnou slivovicí byl součástí slavnosti i průvod masek. Řada lidí v maskách čertů, až hrůzyplně věrohodných, se proháněla městem sem a tam. Viděl jsem něco takového poprvé v životě a malým dětem bych takový zážitek rozhodně nedoporučil. Otázka, kterou jsem si kladl, zněla: „Kde se v lidech bere ta fascinace ďáblem a smrtí?“ Antropolog či etnolog má jistě na to svou odpověď, já si odnesl pouze zajímavou zkušenost. Pravda je ta, že my umírání a smrt obvykle vytěsňujeme ze života. Lidé dnes málokdy umírají v domácnostech obklopeni svými blízkými. Tuto poslední etapu lidského života odkazujeme do nemocnic a ústavů. Neradi se na to téma bavíme. Jako Češi jsme dokonce jedineční ve svém postoji k pohřbům – jsme svědky stoupajícího trendu, kdy se pohřeb odehrává bez řádného rozloučení, bez účasti blízkých. Pak není divu, že generace, která nezažila válku ani jiné katastrofy, téma smrti hledá zástupně ve filmových hororech, počítačových hrách – a možná i lidových slavnostech. Přitom jde o něco, čemu se nikdo z nás nevyhne. Je chybou před tímto tématem utíkat. Zkuste někdy přemýšlet do hloubky nad evangelijním příběhem, v ekumenické Bibli nazvaným Uzdravení posedlého v Gerase. Příběh nalezneme ve všech třech synoptických evangeliích . Jde zde o to, že Ježíš potká posedlého člověka, který žil v prázdném hrobu a svým chováním ohrožoval celé okolí. Nikdo tím směrem raději nechodil. Ježíš jej nalezne, osvobodí, a démoni, kteří z člověka vyjdou, zaženou do jezera početné stádo vepřů. Příběh samotný je skvělým studijním materiálem pro téma smrti: Můžeme vidět, že smrt není jen okamžik, ale proces. Fyzicky je člověk naživu, ale mentálně i duševně umírá. Bydlí již v hrobu. Dotyčný muž trpí sebepoškozováním, jak bychom to pravděpodobně vyjádřili dnešním slovníkem. Podle textu „bil do sebe kamením“. Chová se násilnicky, značnou agresivitou ohrožuje druhé. Nesmírně trpí, ve dne i po nocích řve. Pohybuje se po pustých místech, což v hebrejském myšlení byla místa obývaná démony. Má převrácené hodnoty a vnímání, neboť Ježíšovu přítomnost komentuje slovy „Netrap mě“ . Chodí nahý, tedy jako zvíře, zcela dehumanizován. Smrt v tomto příběhu je představena jako síla ničící lidský život, deformující myšlení a vnímání, způsobující utrpení člověku samému i druhým a nakonec biologickou smrt. Samozřejmě je zde popsán absolutní extrém, ale v malém tyto projevy můžeme pozorovat denně. Ať již jde o kvalitu života, duševní či fyzické utrpení, různé patologické jevy, jako např. sebepoškozování apod., či kulturu, záliby a myšlení zdůrazňující aspekty temna a umírání. V Ježíšově podání již jen hněv na bratra patří do kategorie hříchů proti lidskému životu . Naproti tomu je Ježíš absolutně pro-life. Přichází a již pouhou svou přítomností konfrontuje moci temna a za chvíli je člověk svobodný. Můžeme vnímat, že Bůh Bible od počátku svému lidu vštěpoval hodnoty života. Židé i křesťané vždy milovali a oceňovali život jako takový. Církev dodnes bojuje v různých oblastech za jeho zachování: ať již je to otázka interrupcí, eutanázie, lékařské etiky, některých výzkumů používajících lidský materiál a podobně. Život a smrt jsou jako světlo a tma, dobro a zlo, radost a smutek, vítězství a porážka. Smrt je rovněž ústředním teologickým tématem. Navzdory tomu, čím je, se Bůh rozhodl porazit zlo ve světě právě skrze smrt svého Syna. Tam, kde různé pohanské mytologie zdůrazňovaly sílu svých božstev, Ježíš triumfuje skrze vlastní smrt. Nepochopitelné, absurdní, nepřijatelné. Není divu, že něco takového bylo proti trendu. Když takto před skupinou filozofů mluvil Pavel, byl pohrdavě odmítnut . A přesto Ježíšova smrt je tím nejdůležitějším, k čemu v lidských dějinách došlo, navzdory tomu, že „seriózní“ historie tuto událost klade spíše mezi mýty. A přesto se domnívám, že důraz na smrt stále není v křesťanském učení dostatečný. Pořád se mu vyhýbáme. Zapomínáme, že jsme byli pokřtěni v Ježíšovu smrt . Jeden ze základních pokynů pro křesťanský život zní, že na každý den máme brát svůj kříž. Bez ohledu na to, co si o verši myslíme dnes, v době, kdy Ježíš tato slova pronesl, byl kříž popravčím nástrojem a odsouzenci si jej zpravidla sami na místo exekuce nesli. Dnes je kříž módním doplňkem, v lepším případě symbolem víry. Apoštol Pavel napsal, že je „ukřižován světu“, a my máme uvažovat podobně . Jednoduše lze říci, že smrt, která byla porážkou, učinil Bůh vítězstvím. Křesťané mají mít zvláštní mentalitu: na jednu stranu mají se smrtí stále počítat , na druhou stranu již „přešli ze smrti do života“ . I když právě nečelíme pronásledování, téma smrti se přesto musí promítnout v našem myšlení. Máme „mrtvit své pozemské údy“ . Jako křesťané máme umírat sami sobě. A tak je život křesťana, bez ohledu na to, kde se nachází, protknut pozoruhodnou kombinací myšlenek na smrt i život současně. Vývoj událostí posledního roku a půl znovu otevřel otázku smrti jako celospolečenské téma. Jen v České republice zemřelo na nemoc covid-19 více než 30 000 lidí. Stále není uzavřena otázka, zda za každou cenu zabránit dalším úmrtím , či dát věcem volnější průběh, získat kolektivní imunitu, naučit se s tím vším žít. Samozřejmě i připustit, že to vše bude za cenu dalších ztrát na životech. Přestože jde o otázku „Jakou hodnotu má život jednotlivce v porovnání se zájmem společnosti?“, takto přímo řečeno jsem to málokdy zaznamenal. Smrt je rovněž eschatologickým tématem. Bible jasně říká, že „smrt bude přemožena jako poslední nepřítel“. Naše uvažování o smrti tedy není pochmurným filozofováním, nýbrž radostným konstatováním, že příběh, kterého jsme součástí, ještě nedospěl do konce. Poslední kapitola přinese vyvrcholení. Vzkříšení je radostnou nadějí křesťanů všech generací. Kříže na hrobech celého světa prohlašují, že Někdo smrt porazil. Buďme proto plni radostné naděje. Martin Moldan, biskup