Přitažlivá církev

Apoštolská církev 15.11.2022 01:01 „Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova.“ Drazí čtenáři, výše citovaný verš patří mezi texty popisující nádheru církve. Boží město prozářené světlem, andělé, slavnostní shromáždění, Ježíš. Autor listu nešetří výrazy, aby popsal církev jako slavnou a nádhernou. Je pravda, že jde o pohled duchovní, který je lidskému oku většiny z nás odepřen, ale neměli bychom o tento pohled usilovat? V listu do Efezu se apoštol Pavel modlí, abychom schopnost duchovního vhledu získali . A ještě odvážnější otázka: Není možné, aby i lidé mimo církev, nevěřící, něco z této slávy rovněž mohli spatřit? Když jsem na poslední konferenci Apoštolské církve v roce 2017 představoval vizi církve, jedním ze tří bodů byl právě pohled na církev, která je pro lidi přitažlivá. Stručně jsem tenkrát nastínil strategii, jak pracovat, aby se lidem v církvi líbilo, a církev tak měla i potenciál získat další jedince. Před pár týdny se mi myšlenka přitažlivé církve opět oživila. Četl jsem rozhovor s pastorem čínské domácí církve. Tento typ církve v Číně již řadu desetiletí roste závratným tempem a její členskou základnu dnes zdaleka netvoří jen chudý venkovský lid. Naopak, potkáme tam lidi ze střední třídy, byznysmeny, manažery, odborníky z nejrůznějších profesí. Pastor Wang během rozhovoru zmínil: „V Evropě je církev stará. Zde je moderní. Náboženství tu má vyšší ideály a znamená pokrok.“ Myslím, že to tento čínský křesťan přesně vystihl. V Evropě je církev spojována s minulostí, prázdnými historickými katedrálami, případně s tím, že se ustavičně proti něčemu vymezuje. Malé probuzené církve jsou pak často mimo rozlišovací schopnost médií, a proto lidé mají sklon považovat je za sekty. Aby byla církev uznávána, musí přinášet myšlenky a ideály, které mají potenciál lidi oslovit, a právě to se v Číně děje v mnohem větší míře než na evropském kontinentu. Již několik let při různých příležitostech sdílím myšlenku, že církev by měla být přitažlivá i pro lidi vně, a někdy se mi dostává nesouhlasných reakcí. Řada křesťanů je přesvědčena, že církev je spíše opoziční silou, pronásledovaným a zneuznaným hnutím. Mají pro to i námitky podložené Biblí. Viz např. L 6,16: „Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.“ Jinou rozšířenou námitkou je, že snaha zalíbit se světu představuje kompromis ve víře: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není.“ Uznávám, že pokud nás budou všichni chválit, je zle. O nic takového rozhodně nemáme usilovat. Ale Ježíš rovněž říká, že máme činit „takové skutky, za něž lidé vzdají chválu Bohu“ . A uznání některých aspektů existence církve nevěřícími lidmi ještě zdaleka nemusí znamenat, že jsme milovníci tohoto světa. V jedné myšlence ale s oponenty souhlasím: snaha získat uznání a pochopení od světa rozhodně nesmí být naším cílem. Bible však nepopisuje církev jen jako věčně pronásledovanou menšinu. Slova „byli všemu lidu milí“ popisují čerstvě narozenou církev v Jeruzalémě hned po Letnicích. Zdá se, že byla pro lidi něčím přitažlivá, proto tak rostla. Církev představovala společenství nového typu – scházeli se zde ke společnému stolu muži i ženy, bohatí i chudí, svobodní i otroci, dokonce etničtí Židé s pohany. Dokazovali tak, že „Ježíš zbořil všechny bariéry a stvořil jednoho nového člověka“ . Takový druh společenství, který představoval eschatologickou předzvěst blížícího se Nového věku, kde si lidé projevovali vzájemnou lásku, byl něčím silně přitažlivým i pro okolní společnost. Uvedu citát z knihy Vzestup křesťanství: „O důvodech, proč se mnozí pohané obraceli na křesťanskou víru, se často vedou diskuze. Jedním z faktorů byla osobní spása, kterou křesťanství nabízelo a která byla mezi římskými kulty zcela neobvyklá. Stejně atraktivní se zdála být soudržnost křesťanů. Dalším faktorem byla křesťanská láska k bližnímu a almužny; pohané byli tak dobře zpraveni o rozsahu křesťanské štědrosti, že o století později pohanský císař Julián vyzval veřejně své pohanské spoluobčany, aby se nenechali křesťany zahanbovat a starali se o své chudé alespoň tak dobře, jako jejich křesťanští sousedé. Ti se proslavili například tím, že zadarmo sytili a šatili chudé křesťany, ale i nevěřící.“ Jak se tedy církev může stát přitažlivou? Určitě ne tak, že bude jenom proti něčemu bojovat a vymezovat se . Spíše jde o to, aby šla příkladem, aby byla světlem v současném věku temnoty. Příležitosti máme na dosah: doba covidová mohla prokázat, jak křesťané dokážou snášet náročná období tím, že se o sebe navzájem starají a povzbuzují se. Na mnoha místech církve pomáhaly i nad rámec své členské základny. Podobně i pomoc po tornádu, které se nad částí jižní Moravy přehnalo v červnu. Pomocná ruka podaná nevěřícím sousedům a občanům v postižených obcích jistě neujde pozornosti. Myslím, že nemusíme čekat jen na katastrofické události; různé formy potravinové pomoci, práce s dětmi na ulici, pomoc závislým – je spousta aktivit, které děláme pro druhé a které jsou světlem pro svět. Klíčovým slovem je zde učednictví. První církev nedělala semináře o potřebách společnosti, ale prostě a jednoduše se snažila následovat Ježíšovo učení. Jejich touha být učedníky se pak setkávala s rozličnými potřebami, kterých bylo tenkrát stejně jako dnes, jen byly možná trochu jiné. Vybudovat přitažlivou církev by nemělo být naším cílem. Je spíše produktem života, který se snaží následovat Ježíšova příkladu. Alespoň tak tomu v dějinách vždy bylo. Radikálně pojaté učednictví je počátkem změny ve vnímání církve ze strany většinové společnosti. Martin Moldan, biskup Použitá literatura: Micklethwait, J., Wooldridge, A.: Bůh se vrací. O tom, jak globální oživení víry mění svět. Triton, 2014. Klíčová, M.: Vzestup křesťanství. Dějiny prvních pěti století církve. Návrat domů, 2009.