Pokračování: Bude se ještě Marek pamatovat na kamarádky z budoucnosti?

SUPERRODINA.CZ 03.12.2023 08:00 Čtení na pokračování, díl desátý a poslední Předchozí díl zde Pan školník se usmál a se zvednutým obočím dodal: „Tak to asi nebude tak jednoduché. Od té doby uběhla pěkná řádka let. Marek bude nejspíš dnes už pán v letech. Zatímco ty ses s ním rozloučila před pár minutami, pro něho uběhlo několik desítek let. A možná si na tebe nebude už ani pamatovat.“ Nakonec ale po přemlouvání zapnul pan školník počítač a zkusil se podívat na stránky katastrálního úřadu. „Můžeme to zkusit, Markétko. Zjistíme, kdo na té adrese teď bydlí a třeba bude vědět, kam se Marek odstěhoval.“ Jaké ale bylo překvapení, že na té adrese pořád bydlel! „Nejspíš dostal byt po své mamince a teď tam bydlí buď sám nebo se svou rodinou.“ „Chtěla bych mu poslat dopis. To by snad šlo, co myslíte?“ „Tady máš papír, propisku a obálku. Mám to tady přichystaný pořád, když objednávám nějaké věci do školy. Já jdu teď obhlédnout šatny, jestli je všechno v pořádku, a ty můžeš v klidu psát.“ A tak jsem psala. Trochu rozpačitě, protože jsem si místy nevěděla rady, jak by měl takový dopis vypadat, ale snažila jsem se co nejlépe to šlo. Dneska už se dopisy tak moc nepíšou. Lidé si posílají maily nebo zprávy přes mobil. Hodně si volají. Ale aby si napsali psaní rukou a poslali poštou s opravdovou nalepenou známkou, to už se jen tak nevidí. Marek v té době asi psal dopisy normálně, přemýšlela jsem u toho. Když tehdy nebyly ani počítače, ani mobily. „Ahoj Marku, nevím, jestli si na mě budeš pamatovat. Já jsem Markéta, ta holka z budoucnosti. Spolu s Alčou jsme se viděli před pár minutami. Dal jsi nám tenhle meč a adresu a já jsem si pak uvědomila, když jsem se vrátila domů, že jsme si toho za tak krátkou dobu moc neřekli. Ani jsme si nezahráli žádnou hru, za to jsme ale zachránili toho pejska, a proto to bylo opravdu nejlepší odpoledne, co jsem zažila. Doufám, že se máš dobře a že jsi byl u moře, jak sis přál. S pozdravem Markéta.“ Nadepsala jsem ještě obálku, pak do ní dala přeložený list a meč. Líbil se mi, chtěla bych si ho nechat, ale napadlo mě: to bude Marek koukat, až ho uvidí! To si pak určitě musí vzpomenout! Na poštu jsme šla společně s Alčou, ale ne přímo ze školy. Nejprve jsme si zašly domů pro pár peněz a po pravdě: měly jsme příšerný hlad. Tolik hodin už jsme nejedly! Malá odměna v podobě čokolády nás vůbec nezasytila. A tak jsme jedly a jedly, jako bychom snad do břicha nedaly nic k snědku už několik dlouhých let! Na poště paní za přepážkou se zeptala, zdali si přejeme dopis poslat doporučeně. „Co to přesně znamená?“ zeptala jsem se. „Že si adresát vyzvedne dopis proti podpisu. Je to tvůj kamarád?“ Příkývla jsem a nechala jsme poslat dopis doporučeně. Pak byly ale následující dny jak na trní. S dopisy to teda vůbec není jako s mobilem. To je pěkná zkouška trpělivosti, dumala jsem. Přišlo psaní už Markovi? Jak se to může dozvědět? Přečetl si ho? Vzpomněl si? Viděl ten meč? „Markét, já ti nevím. Došel vůbec ten dopis?“ myslela Alča na to samé. „Jak dlouho budeme muset čekat?“ A to uběhly jen dva dny! „Pane školníku, to se nedá vydržet.“ Už jsem byla celá rozčílená. „Jak to lidi dříve dělali, když si mohli jen posílat dopisy?“ „Tak za dob Markova dětství přece už byly telefony.“ „Jo, já vím. S kabelem. Přišroubovaným do zdi. Co myslíte, pane školníku, odepíše mi? Kdybych tak dokázal myslet na něco jiného!“ Ono to není tak jednoduché: když se na něco čeká, jako by se ten čas strašně pomalu vlekl. Ale třeba takové prázdniny utečou strašně rychle! Kdepak je ta spravedlnost? Ale pak se to stalo. Trvalo to jenom týden, ale měly jsme pocit, jako by to byla celá věčnost. Nakonec byl ve schránce dopis v pěkně tlusté obálce. Našla jsem v ní i fotografii. Věděla jsem, že Marek už není žádný kluk, ale stejně mě to překvapilo, jak teď vypadá jako dospělý chlap. Má trochu prošedivělé vlasy a vousy a na fotce se společně usmíval s klukem, skoro stejně starým jako byl tehdy on. Byl Markovi docela podobný. Kdyby se dalo takhle skákat v čase, řekla bych, jako by to byli bratři. „Milá Markétko! Ani nevíš, jakou jsi mi udělala ohromnou radost! Od té doby uběhlo už tolik vody. Často jsem si říkal, jestli se to všechno doopravdy stalo a já si vás jen nevymyslel. Tu korunu jsem si nechal na památku. I když jich je kolem už nespočet, tahle je stále jediná. Taky si pamatuji, jak jsi tenkrát mluvila o svobodě. Připadala jsi mi strašně odvážná. Dnes mi to přijde normální, ale dříve se hodně lidí bálo něco říct nahlas. A u moře jsme byli už několikrát. Chtěl bych ti také představit svého syna. Jmenuje se stejně jako já. Marek. Pokud dobře počítám, měl by být ve věku, jako tenkrát já, když jsme se potkali. Jako by se čas opakoval. Můj syn teď může prožívat dětství ve stejném světě, v jakém žiješ ty a v jakém jsem tě chtěl tehdy navštívit. Posílám ti zpátky meč. Vyvrtal jsem do něj dírku a protáhl provázek. Můžeš ho nosit na krku jako talisman. Zůstaň prosím tou správnou holkou, jakou si pamatuji. Pozdravuj taky Alču. Užili jsme si společně neuvěřitelné a sotva opakovatelné odpoledne. Jsi skutečně bohaté děvče, Markétko, když máš tak dobrou kamarádku. Každé dítě, každý člověk si zaslouží mít nejlepšího kamaráda, se kterým může sdílet ta nejúžasnější dobrodružství. Jsem opravdu rád, že jsem vás poznal. S pozdravem Marek.”