Proč neuzavřete sňatek s někým, s kým jste se v dětství často koupali?

Superrodina 27.04.2024 09:45 Odpověď najdete v epochální a často zábavné knize Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém, jíž se českému čtenáři poprvé představuje přední světový neuroendokrinolog Robert Sapolsky Proč jsou naše sociální životy komplikované a matoucí, plné nedostatků a nesprávných rozhodnutí? Lze zvrátit neblahé následky z nepříznivých okolností v dětství? Čeho je nám třeba k dosažení něčeho výjimečného i něčeho děsivého? Proč Stalin opovrhoval oddaným patriotem Pavlíkem Morozovem? Slavný americký profesor biologie a neurologie Robert Sapolsky vše vysvětluje ve strhujícím díle CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM. Dobrodružnou výpravu za našimi světlými i temnými stránkami vydává v překladu Pavla Pecháčka nakladatelství DOKOŘÁN. Je záhadou, proč knihy předního světového neuroendokrinologa prof. Roberta Sapolského, držitele mnoha ocenění, dosud unikaly pozornosti českých nakladatelů. Např. jeho publikace Why zebras don’t get ulcers fantasticky objasňuje vliv stresu na zdraví a sociální chování zvířat i lidí. Nakladatelství Dokořán se rozhodlo tento nedostatek na českém trhu napravit a sáhlo po Sapolského nejnovější knize CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM , na níž pracoval deset let. Autorův způsob líčení příčin lidského chování je úchvatný a logický. Začíná faktory, které ovlivňují reakci člověka v konkrétním okamžiku, a pak se vrací zpět v čase, až do dávné minulosti našeho druhu a k jeho evolučnímu dědictví. První kategorie vysvětlení je neurobiologická – Sapolsky popisuje, co se dělo v mozku člověka sekundu před tím, než se jistým způsobem zachoval, jaký zrakový vjem, zvuk či zápach zapříčinil v nervové soustavě reakci. A jaké hormony předtím hodiny až dny ovlivňovaly citlivost jedince na ony podněty. Vybízí nás, abychom přemýšleli o neurobiologii a našem smyslovém světě ve snaze přijít na to, co se s námi dělo a děje. Autor dále vysvětluje, jak bylo dané chování ovlivněno strukturálními změnami nervového systému v předchozích měsících, dospíváním, dětstvím, životem plodu a jeho genetickým složením. Nakonec rozšiřuje pohled z jednotlivce na společnost, která ho obklopovala. Jak ekologické faktory, působící po tisíciletí, ovlivnili tuto společnost, její kulturu a následně i jednotlivce. Sapolsky se znovu vrací k evolučním faktorům starým milionům let. Výsledkem je jedna z nejoslnivějších vědeckých výprav za lidským chováním, jaká se kdy uskutečnila. Epochální a často zábavná syntéza špičkového výzkumu napříč celou řadou disciplín. Sapolsky přistupuje k lidskému chování s porozuměním a utkává se s tématy týkajícími se tribalismu a xenofobie, hierarchie a konkurence, morálky a svobodné vůle, války a míru. Jeho Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém je důstojným startem českého čtenáře k poznání díla světově renomovaného biologa. O autorovi: Robert M. Sapolsky získal titul na Harvardově univerzitě v roce 1978 a následně se jakožto primatolog vydal do Keni studovat sociální chování paviánů. Po návratu nastoupil na Rockefellerovu univerzitu, kde získal doktorát z neuroendokrinologie. V současné době je profesorem biologie a neurologie na Stanfordově univerzitě. Je držitelem mnoha ocenění, například prestižní Ceny Nadace Johna D. a Catherine T. MacArthurových či Ceny Carla Sagana za popularizaci vědy . Je autorem několika knih, například Why Zebras Don’t Get Ulcers , The Trouble with Testosterone či A Primate’s Memoir . Ukázka z knihy: Ukázka z knihy CHOVÁNÍ: Biologie člověka v dobrém i zlém, str. 318 Příbuzenský výběr Jak do příbuzenského výběru zapadají lidé? Ukázali jsme si, že dobře – například fraternální polyandrie v Tibetu, podivná náklonost žen k pachu svých bratranců či všeobecné protežování příbuzných. Lidé z mnoha kultur jsou mimoto posedlí příbuzenskými vztahy, což dalo vzniknout systému jejich pojmenování . A když si příslušníci tradičních společností vezmou někoho z jiné skupiny a odejdou do ní žít, na rozdíl od primátů, kteří svou rodnou skupinu opouštějí během dospívání, se svou původní rodinou zůstávají ve styku. Sváry a krevní msty, od novoguinejských horalů po Hatfieldovy a McCoyovy, navíc probíhají podél příbuzenských rodových linií. Peníze a půdu obvykle odkazujeme potomkům, nikoli cizincům. Vládu dynastií dodržujeme od starověkého Egypta po Severní Koreu a od Kennedyů po Bushe. Podívejme se na jednu ukázku příbuzenského výběru: pokusné osoby jsou v situaci, kdy se na člověka a neidentifikovaného psa řítí autobus, přičemž zachránit mohou jen jednoho z nich. Kterého vyberou? Záleží na stupni příbuznosti: člověk postupuje od sourozence přes prarodiče ke vzdálenému bratranci/sestřenici po cizího člověka . Dalším rozměrem významnosti příbuzenství v mezilidských interakcích je, že v mnoha zemích i amerických státech nemají lidé povinnost svědčit u soudu proti příbuzným prvního stupně. Když navíc lidé utrpí poškození vmPFC, stanou se natolik neemocionálně prospěchářští, že kvůli záchraně cizích ublíží členům vlastní rodiny. Nabízí se fascinující historický příklad, který ukazuje, nakolik špatný dojem vyvolává, když si někdo místo příbuzného vybere cizího člověka. Jedná se o příběh Pavlíka Morozova, chlapce ze stalinského Sovětského svazu. Podle oficiální historky byl malý Pavlík modelový občan, vášnivý patriot mávající vlajkou. V roce 1932 dal před příbuzným přednost státu a udal vlastního otce , který byl okamžitě uvězněn a popraven. Brzy poté byl chlapec zabit, údajně příbuznými. Patrně měli na příbuzenský výběr jiný názor než on. Režimní propagandisté tu historku uvítali. K poctě mladého mučedníka revoluce se vztyčovaly sochy, psaly básně i písně, přejmenovaly se po něm školy, byla zkomponována i opera a vzniknul hagiografický film. Někdy v době, kdy se to vše přihodilo, se na chlapce dotázali Stalina. A jaká byla reakce muže, který z této oddanosti státu těžil ze všech nejvíc? Zněla „Kdyby jen všichni mí občané byli tak počestní. Tento hoch mi dodal naději v budoucnost“? Ne. Když se Stalina na Pavlíka zeptali, podle historika Vejase Liuleviciuse z Tennesseeské univerzity si pohrdavě odfrknul a prohlásil: „Takové malé čuně, udělat něco podobného vlastní rodině.“ A pak pustil propagandisty z řetězu. Takže Stalin byl téhož mínění jako většina savců: s tím dítětem bylo něco v nepořádku. Lidské sociální interakce se velmi výrazně točí kolem příbuzenského výběru. Kromě vzácné výjimky v podobě Pavlíka Morozova platí, že krev je těžší než voda. Samozřejmě až do chvíle, než se na věc podíváme z větší blízkosti. Pro začátek: ano, napříč kulturami jsme posedlí označeními příbuzenských vztahů, jenže používané termíny se často nepřekrývají se skutečnou biologickou příbuzností. Jistěže pořádáme rodové vendety, rovněž ale vedeme války, v nichž jsou si bojovníci z opačných stran příbuznější než válečníci, kteří bojují pod týmž praporem. Zmiňme třeba bratry válčící na opačných stranách v bitvě u Gettysburgu. Připomeňme si i příbuzné a jejich armády, kteří spolu bojovali o nástupnické právo. Bratranci – Jiří V. z Anglie, Mikuláš II. z Ruska a Vilém II. z Německa – s potěšením řídili první světovou válku a financovali ji. Objevuje se také individuální násilí uvnitř rodiny . Dochází k otcovraždám, které bývají aktem pomsty za dlouhá léta týrání, a bratrovraždám. Ty jsou jen výjimečně spjaté se záležitostmi ekonomického či reprodukčního významu – ukradená dědická práva biblických rozměrů, člověk spící s manželkou svého sourozence. Bratrovražda nejčastěji souvisí s dlouhodobými iritujícími záležitostmi a neshodami, kvůli nimž pohár trpělivosti jednoduše přeteče, což mívá smrtelné následky . A nezapomínejme na vraždy ze cti, jež jsou v některých částech světa ohavně běžné, jak jsme viděli. Nejpodivnější případy násilí v rodině se z hlediska příbuzenského výběru týkají rodičů, kteří zabíjejí děti, kterýžto jev je nejčastěji výsledkem společné vraždy/sebevraždy, hluboké duševní poruchy nebo týrání, které neúmyslně skončilo fatálně. Potom existují případy, kdy matka zabije nechtěné dítě, jež je vnímáno jako překážka – konflikt rodič–potomek pokrytý plivancem šílenství. Přestože odkazujeme peníze potomkům, rovněž blahosklonně přispíváme cizincům na druhé straně planety a adoptujeme sirotky z jiných kontinentů. A v systému, kde půdu dědí prvorozený, stojí nad stupněm příbuznosti datum narození. Máme tedy ukázkové příklady příbuzenského výběru, ale také dramatické výjimky. Proč lidé vykazují od příbuzenské selekce natolik nápadné odchylky? Myslím si, že často to odráží, jak se vypořádávají s rozpoznáváním příbuzných. Neděláme to s jistotou, třeba vrozeným rozpoznáváním feromonů odvozených od MHC, kterýžto způsob využívají hlodavci . Nečiníme tak ani vtištěním smyslových podnětů a neusuzujeme, že „tato osoba je má matka, protože si vzpomínám, že když jsem byl plod, její hlas byl nejhlasitější“. Namísto toho rozpoznáváme příbuzné kognitivně, o věci přemýšlíme. Podstatné ovšem je, že ne vždy racionálně – obecně platí, že se k lidem chováme jako k příbuzným, pokud se příbuznými zdají být. Fascinujícím příkladem je Westermarckův efekt, který se projevuje sňatkovými vzorci u lidí z izraelských kibuců. V tradičním socialistickém zemědělském přístupu kibuců hraje ústřední roli společná výchova dětí. Děti vědí, kdo jsou jejich rodiče, a každý den jsou s nimi několik hodin v kontaktu. Jinak ale žijí, učí se, hrají si, jí a spí s kohortou dětí stejného věku ve společných ubytovnách obsazených asistentkami a učiteli. V 70. letech 20. století prozkoumal antropolog Joseph Shepher záznamy všech sňatků, které kdy byly uzavřeny mezi lidmi ze stejného kibucu. A z téměř tří tisíc výskytů nenašel ani jeden případ, kdy by se vzali dva jedinci, kteří byli během prvních šesti let života ve stejné věkové skupině. Lidé z téže skupiny vrstevníků obyčejně mívají milující, blízký, celoživotní vztah, leč bez sexuální přitažlivosti. „Mám ho/ji strašně rád, ale přitahuje mě? Ne, on/ona je jako můj sourozenec.“ Kdo je vnímán jako příbuzný ? Někdo, s kým jste se v dětství často koupali. Je to iracionální? Vraťme se k lidem, kteří se rozhodovali, jestli zachrání osobu, nebo psa. Rozhodnutí nezáviselo jen na totožnosti dané osoby , nýbrž i na tom, komu patřil pes – zda byl cizí, nebo váš. Za pozornost stojí, že 46 procent žen by dalo přednost svému psovi před zahraničním turistou. Co by z toho vyvodil racionálně uvažující pavián, pišťucha nebo lev? Že tyto ženy věří, že jsou více příbuzné s neotenickým vlkem než s jiným člověkem. Proč se tak chovají? „Bude mi ctí položit život za osm bratranců nebo za mého úžasného křížence labradora a pudla jménem Sadie.“ Lidská iracionalita v rozlišování příbuzných od nepříbuzných nás přivádí k jádru našeho nejlepšího a nejhoršího chování. Vyvstává zde totiž něco zásadního – můžeme být manipulováni, abychom se s někým cítili spříznění více či méně než ve skutečnosti. Pokud se jedná o první případ, dějí se nádherné věci – adoptujeme, darujeme, zastaneme se, máme pochopení. Hledíme na někoho, kdo se od nás velice liší, a vidíme podobnosti. Říká se tomu pseudopříbuzenství. A co opačná možnost? Jedním z nástrojů propagandistů a ideologů, jak vybudit nenávist vůči nečlenské skupině – černochům, židům, muslimům, Tutsiům, Arménům, Římanům – je vylíčit je jako zvířata, škůdce, šváby, choroboplodné zárodky. Jsou tak odlišní, že není snadné považovat je za lidi. Říká se tomu pseudospeciace. Ta je základem mnoha našich nejhorších momentů a podíváme ni v patnácté kapitole. TZ