Pokračování: Nebyl to jen sen?

SUPERRODINA.CZ 06.06.2024 04:15 Čtení na pokračování, díl devátý Předchozí díl zde A už jsme byly zpátky. Čas na hodinách na mobilu nás obě překvapil. Neuběhla ani minuta. Jako bychom nikde nebyly! Je to vůbec možné? Když jsme vybíhaly z tělocvičny po chodbě pryč, školník si nás všiml. „Markétko!“ zvolal. „Já vím, po chodbě se neběhá.“ A zpomalila jsem. Alča běžela až před školu. Měla vytřeštěné oči a sotva popadala dech. I když věděla, že se to všechno stalo, pořád jí něco uvnitř říkalo, že je to vlastně tak nějak bláznivé. Nejspíš potřebovala někoho, kdo by ji štípl do ruky, aby věděla, že to nebyl jen sen. „Počkej, Markétko, je všechno v pořádku?“ zeptal se pan školník. Ale já jsem ho neslyšela. Taky jsem měla zvláštní pocit, jako by mi srdce strašně nahlas bušilo a přehlušovalo všechen okolní lomoz. Nemohla jsem se ani pořádně nadechnout! Vždyť jsem se před chvílí vrátila z minulosti. Dokázaly jsme to! My jsme to dokázaly! Hučelo mu v myšlenkách. Pak jsem se zastavila. V ruce jsem svírala malý meč a papír s adresou. Všechno bylo skutečné! Pozorovala jsem ty dvě věci a přemýšlela a hloubala a dumala a možná to na mně bylo až příliš okatě vidět, protože se mě mladší spolužák hned zeptal. „Na co myslíš? Zapomněla jsi něco?“ A pak si všiml hračky: „Co to máš?“ Jeho otázky mě probraly z přemýšlení k životu, až jsem sebou trhla. „To jsem dostala od jednoho kluka. Ale to už je dávno.“ Ono se řekne, že se viděli před chvilkou, ale ve skutečnosti, když se takhle člověk zamyslí, to taky klidně může být třicet let! Rozhlédla jsem se kolem, jestli neuvidím Alču. Skrývala se za stromem a ukazovala na mě, abych k ní šla. „Počkej,“ volala jsem. „Já se ještě musím na chvilku vrátit,“ dodala jsem a otočila se zpátky do školy za panem školníkem. Pak jsem mu vyprávěla příběh o Markovi a lidech na náměstí, o klukovi, co nesl velkou vlajku, o tom, že jsme našli páníčka pro zatoulaného jezevčíka a že to nebylo vůbec jednoduché , že jsem viděla opravdu starou minci, a že vím, co je kinofilm. „Bylo to neuvěřitelný!“ Mávala jsem rukama po prostoru a oči mi zářily. „Byla jsem tam se svou nejlepší kamarádkou a opravdu jsme si to užily! Chtěla jsem vám ještě jednou poděkovat, že jste mi to tajemství prozradil.“ „Tak to ses dozvěděla hodně, Markétko. Já jsem tenkrát chodil už do práce. Bydlil jsem na malém městě, ale když přišla tahle doba, tak jsme se s ostatními kamarády sbalili a jeli do Prahy. Tehdy se sešlo na Václavském náměstí na dvěstě tisíc lidí. A z jednoho z balkonu tam poprvé promluvil Václav Havel. Já jsem ho tehdy ještě neznal. Byla tam neuvěřitelná atmosféra. Měli jsme pocit, že děláme něco opravdového a velikého.“ „Dělali jste dějiny,“ vzpomněla jsem si. „To je přesný. Ano, dějiny jsme dělali. Pak jsme jeli ještě několikrát do Prahy. Měl jsem pocit, že je nás čím dál víc. Nebylo vůbec vidět, kde je začátek a konec. Na začátku prosince se otevřely hranice, které dříve strážili vojáci ve zbrani. Najednou mohli lidé vycestovat do Rakouska, ale také se sem konečně mohli vrátit ti, kteří měli do naší země zakázaný vstup. Třeba se vrátil Karel Kryl. To byl zpěvák a takový rebel. Jeho písničky jsem měl moc rád.“ „Ale proč sem někteří lidé nemohli jezdit? A my nesměli ven?“ „To se budete teprve učit ve škole. Tehdy stát chtěl všechno kontrolovat a kdo nesouhlasil, toho se chtěl nějak zbavit.“ Představila jsem si zemi, jak v ní žijí poslušní roboti, kteří když ráno zazvoní budík, vylezou poslušně z postele, všechno dělají přesně podle řádu a večer se zase zapojí do zásuvky, aby se přes noc nabili pro další poslušný den. Ale tím kabelem přichází do spánku slova: musíš poslouchat, musíš poslouchat. A pak jsou tam i takoví roboti, kteří se rozhodnou, že nepotřebují nabíječku, aby byli druhý den svěží, že jim k tomu stačí jen spánek, a kabel odstřihnou. V tu chvíli se stanou lidmi a nikdo jim už nenašeptává, co mají dělat, a oni se rozhodují sami. Ulice už nejsou stejně rovné, ale klikaté a různých směrů a oni musí sami přemýšlet, kterou cestou se vydají. A ať je jejich rozhodnutí potom dobré nebo špatné, to už je jen na nich. Je to o hodně těžší přijít na to sám, než jen se řídit pokyny. A není lepší mít život lehčí? Nebo těžší, ale svůj? Podrbala jsem se na bradě. „A co to druhé děvče? Proč tu není teď s tebou?“ zeptal se pan školník. „Čeká na mě venku. Je to opravdu nejlepší kamarádka. Kdo ví, jestli bychom bez ní Haryka zachránili! Pomáhala mi ho vytáhnout z té díry. Ale víte, co bych ještě chtěla vědět? Kde je teď Marek? Jestli bych ho mohl zase vidět?“ Další pokračování zde Obrázky: pixabay.com, wikipedie.cz