O psaní: jak začít a už se nezastavit

Vzhůru dolů 05.08.2024 10:46 Začněte psát. Prostě začněte. Teď hned. Nebo až dočtete tenhle text. Psaní vám rozšíří znalosti a pomůže lidem kolem vás. Psaní vám vybuduje renomé. Nejlepší na psaní je však něco jiného. Můžete se totiž propracovat k neuvěřitelné flow. Budete mít radost ze psaní samotného. A budete se k němu chtít vracet. Je možné, že psaní není pro vás, to nemůžu vyloučit. Je ale možné, že k procesu psaní jen špatně přistupujete. Proto vznikl tenhle text. Aby vám pomohl. Témata k psaní máte. Téma má každý. Tématem jste vy, váš život, vaši kamarádi, vaše rodiny, vaše práce. Každý den se něco stane a když chcete, každý den se něco naučíte. Dokonce i z každé návštěvy Brna můžete mít historku. Překvapí vás, jak mohou být vaše znalosti, zkušenosti, komentáře nebo příhody užitečné nebo zajímavé pro ostatní. O každém oboru, o každém tématu píše jen málo lidí. Nalezení niky, ve které nikdo není, je snadné. V češtině je to ještě snadnější. Psaní je přemýšlení. Umožní vám zformulovat myšlenky, umožní vám lépe komunikovat, umožní vám být lepší v tom, co děláte. Pište stručně, vynechte vatu. Když nevíte, jak začít psát, začněte uprostřed. Rozdíl mezi průměrem a expertem je často v tom, že expert píše. Píšu skoro 30 let. Měl jsem na to talent? Nemyslím si. Moje první texty byly mizerné. Prostě jsem psal o tom, co mě baví. A přemýšlel, jak se to dá příště zlepšit. Pokusím se vám teď shrnout, co si o psaní myslím a jak byste s ním mohli začít i vy. Proč vlastně psát? Důvodů proč psát, je hodně. Ale nejlepší je najít si cestu do stavu, že vás psaní prostě baví. Zlepšení vašich znalostí Psaní zlepší vaše znalosti, protože „writing is thinking“. Nutnost zformulovat myšlenky vás přinutí nad tématem přemýšlet. Nutnost doložit vaše tvrzení příklady, daty nebo ilustracemi vás donutí dělat rešerše. Tím se v daném tématu zlepšíte. Ano, věc, o které píšete, musíte dělat. Když chcete psát o webové vývojařině, nemůžete o ní nic nevědět. Ale díky psaní se za pár hodin stanete v dané věci výrazně lepšími než je většina jiných lidí. Předání znalostí a budování renomé Když chcete někomu pomoci, vysvětlíte mu to. Když chcete pomoci více lidem, napište to. Je lákavé, když zjistíte, že dokážete pomoci stovkám nebo tisícům lidí najednou. Je návykové, když vám lidé začnou psát s pozitivní zpětnou vazbou. Píšeme většinou zadarmo, ale něco z toho přece jen můžete mít. Třeba renomé. To se vždycky hodí, ať už jej pak nějak zpeněžíte nebo ne. O tom ale napíšu jindy. Flow jak sviňa Tohle je vlastně nejdůležitější, protože psaní nemusíte chtít dělat pro lidi tam venku, ale hlavně po sebe. Pro mě je flow hlavní důvod, proč skoro každý den píšu. U většiny textů se dostanu do „flow jak sviňa“. Nevím o světě a psaní mě prostě vtáhne. Je to droga.  Zítra to chci zase. Můžete psát i vy? Už víte, že psaní mě baví. O psaní se bavím s lidmi a vidím, že skoro všichni by chtěli občas něco napsat, ale mají spoustu překážek. Pojďme se na ně podívat, třeba je společně přeskočíme. „Nemám talent“ Možné to je. S talentem se buď rodíme, nebo ne. Někdo má psaní prostě v krvi, jiný má v krvi něco jiného. Lidé ale obvykle podceňují, že talent se dá do určité míry nahradit výcvikem. Někde v hlavě všichni máme sval, kterým se dají produkovat skvělé texty. A ten sval buď trénujeme nebo ne. Možná mě už někteří znáte přes moje texty. Možná si myslíte, že mám talent. Ale ne, nemyslím si, že tam byl. Moje učitelka češtiny ze střední by vám to vysvětlila. Moje texty byly docela špatné, dokud jsem nezačal trénovat sval psaní. Teď už je z něj docela dobrej biceps. Má talent náš mladší syn? Když mi píše zprávy přes WhatsApp, strašně trpím a většinou mu vůbec nerozumím. Ale ve čtvrté třídě si chtěl zkusit napsat sci-fi novelu. Začal, dostal flow jak sviňa a dokončil to. Jeho dílo „AI zničí svět“ mělo nápad, mělo zápletku. Ale číst se nedalo, protože v něm bylo strašně moc chyb. Vyřešil to jeden prompt v ChatGPT, který chyby odstranil a text celkově vyčistil. Najednou byl z jedenáctiletého kluka vlastně docela talentovaný mladý spisovatel. Novela končila větou, kterou považuji za nejlepší zakončení knížky ever: Nakonec to ale dopadlo dobře. Vztahy se urovnaly, přístroje se opravily a hrob prezidenta byl také zrestaurován. Bylo to náročných sedm let. Má Jakub talent? Ještě nevím. Vlastně na tom nezáleží. Talent se přeceňuje. Jsou zde ještě nástroje. A pak ten trénink svalu. „Na škole mi to nešlo“ Tohle může říct skoro každý, včetně mě. Škola obecně není moc dobrá v učení praktických dovedností. Martin Kopta to nedávno hezky shrnul do tweetu: Sice máme ve školách hodiny slohu, ale žádný z postupů, který jsem si vypěstoval, jsem se nenaučil ve škole. Ani si nevybavuju, že bysme na češtině na peďáku nějaké hodiny výuky psaní měli. Takže se nedivím, že učitelé psaní učit neumí. Ano, učitelé jsou jen teoretici psaní. Neumí psát a neuměli vás to naučit. Psaní v praxi je nakonec něco úplně jiného než si ze školy pamatujeme. Na utrpení při psaní ve škole tedy můžete zapomenout, s jedinou výjimkou. S výjimkou osnovy. Napsat si před psaním osnovu je opravdu užitečná věc. Dělali dobře, že do vás osnovu tlačili. Ještě se k osnově vrátím. „Nebude to dobré, ostatní mě budou kritizovat“ Ano, napoprvé vaše texty nebudou dobré. Ale iterujte a přemýšlejte, jak to podruhé napsat lépe. Nebo text po týdnu zkuste napsat znova. Bude to lepší, uvidíte. Ten perfekcionismus v nás, který nám zakazuje zveřejnit „nedokonalé dílo“… Nebo je to spíše strach? Strach z toho, že vám někdo napíše, že váš text je špatný? Strach z toho, že si tím uříznete ostudu? Něco vám řeknu. Napsal jsem fakt hodně textů. Každý týden napíšu něco pro sociální sítě, skoro každý týden delší text. Napsal jsem čtyři knížky. Dostal jsem hodně reakcí, občas jsem z nich opravdu na větvi.  Jedna věc se mi ale nikdy nestala – že by za mnou někdo přišel a řekl, že některý můj text byl fakt mizerný. Nejhorší, co se mi s mými texty kdy přihodilo, bylo, že článek neměl takovou čtenost, jakou jsem předpokládal. Nevzbudil zájem. Nebo že můj tweet nikdo neosrdíčkoval. Vážně. Nic horšího nečeká ani na vás. Myslím, že lidé obecně umí oddělovat texty od autorů. Váš text si přečtou, třeba se jim nelíbí, ale to není důvod, aby si to spojili s vámi. Lidé si pamatují jen dobré texty. Nebo si snad vzpomenete na nějaký fakt mizerný text, který jste v poslední době četli? Nejspíš ne. Nedočetli jste ho. A na autora už jste dávno zapomněli. „Nevím, o čem mám psát“ Nevíte, ale můžete to vědět. I to je schopnost, kterou se můžete naučit, stejně jako jiné schopnosti. Třeba schopnost dojet autem domů. Věděli jste kdysi, jak se z výletu dostanete autem domů? Nevěděli, museli jste se to naučit. Nebo jste se museli naučit používat nástroj, třeba mapy od Google. Stejně tak se můžete naučit, jak vymyslet, o čem budete psát. Pojďme to zkusit prakticky: Co jste se dneska naučili v práci? To je obecně dobré téma k napsání. Lidé obvykle přeceňují znalosti ostatních. Pokud s oborem vyloženě nezačínáte a něco jste se v práci naučili, pravděpodobně to je zajímavé i pro nás ostatní. Napište o tom něco. Zajímavý článek ale dokážete napsat, i když s nějakým oborem právě začínáte. Pokud to dokážete vysvětlit způsobem, jakým to nikdo jiný dosud nevysvětlil. Drtivá většina lidí nic nenapíše, právě proto, že si myslí, že výsledek bude o ničem. Možná bude o ničem pro vás, protože vy už to víte. Právě jste se to naučili. Překvapí vás ale, kolik je tam venku lidí, kteří budou za vaše znalosti rádi. Osobně také občas nevím, o čem psát, ale mám nástroje. V poznámkách v Evernote si eviduji témata, o kterých bych někdy chtěl něco napsat. Průběžně své poznámky doplňuji tím, jak o tématu čtu nové články nebo zjišťuji nové informace z práce pro klienty. Když už nevím, co čem psát, mrknu se do poznámek. Následně vždy zjistím, že ve skutečnosti mám ohromný tvůrčí přetlak. Psát ale nemusíte jen o své práci. Každý den se vám něco děje, každý den se projevují vaše názory, každý den vás napadne něco vtipného. Každý den se vám stane něco zajímavého, i když necestujete do Brna. Stačí se na svět dívat správným způsobem. Pokaždé, když se něco zajímavého stane, mě už v hlavě vyskakuje text, který by se o tom dal napsat. I tohle je dovednost, kterou se dá naučit. „Psaní je pro mě utrpení“ Jednou jsem na Twitter napsal: Abych si připomněl, jaké utrpení je pro některé lidi třeba napsat článek, pustil jsem se do opravy kola svépomocí. „To dám za půl hodinky.“ Většina neděle v háji. Kolo je rozbité víc než předtím. Nyní sháním servis. Ano, umím si představit, že pro někoho je servis kola prostě zábavná práce, kterou dělá každý den. Pro mě ne. Ale věřím tomu, že zábavnou prací pro mě není jen proto, že jsem v životě strávil opravami kol velmi málo času. Věřím tomu, že bych dokázal mít z opravy kola stejné potěšení jako z psaní tohodle článku. Stačilo by cvičit sval. Psaní je pro mnoho lidí utrpení. Je možné, že jim to prostě nikdy nepůjde. Ale taky je možné, že jen málo trénují a jdou na to ze špatné strany. „Není psaní už překonané?“ Tohle je téma, které často řeším s mladšími. „Proč píšeš knížky, když je už nikdo nečte?“ „Proč se trápíš s článkem, když bys to mohl natočit na video a udělat z toho reel na Instagramu?” říkají mi. Ano, do určité míry je to pravda a do určité míry lidé dnes v onlajnu méně čtou. Je to do určité míry generační věc. Na druhou stranu – text není mrtvý formát, fakt ne. Trh knížek už má sice svá nejlepší léta za sebou, v online se stále velmi čte. Změnily se však nároky na texty. Už neprojde generické povídání na téma, které už milionkrát někdo napsal ve formátu dizertační práce jako před dvaceti lety. Dnes fungují kratší texty. Fungují texty doplněné fotkami, příklady, interaktivními ukázkami, citacemi, tabulkami… Nejlepší texty jsou ty, kde je málo textu a hodně toho ostatního. Ale pokud to lidi bude zajímat a dáte tomu dobrou formu, přečtou si i fakt dlouhý text a ještě k tomu bez obrázků. Jako tenhle. Pokud stále ještě čtete, jste toho důkazem. Text má obrovskou výhodu. Text můžete konzumovat svým tempem. Někdo skenuje nadpisy, někdo obrázky, u některého bodu zpomalí tempo a zaměří se na něj. Tuto možnost vám video nebo audio nenabídne, tam jsme téměř plně v moci tempa a stylu vyprávění autora. Text je stále nejsnáze vyhledatelný a skenovatelný formát. A pak… I když chcete natočit reel na Instagram, stejně si předtím nejspíš budete potřebovat uspořádat myšlenky. Uděláte si rešerši, sepíšete si strukturu, možná i scénář. A nakonec to natočíte. Vlastně jste udělali velkou část procesu psaní. Psaní je přemýšlení. A výsledkem psaní nemusí být text. „…ale ChatGPT…“ S příchodem AI začala řada lidí blbnout. Prý umělá inteligence nahradí psavce. AI nenahradí psavce, ale usnadní jim některé části tvůrčího procesu. ChatGPT používám pro rešerše. Prostě se jej ptám, o čem by ten text měl být a ptám se jej na to, co o problematice nevím. Samozřejmě to pak ještě vše ověřuji na Googlu. ChatGPT používám pro kontrolu textu. Co mi tam chybí, co naopak přebývá? Co je v kontextu konkrétní cílové skupiny špatně pochopitelné? ChatGPT miluju, ale neumím si představit, že za mě napíše článek. AI totiž nemá váš kontext. Nemá vaše znalosti, váš styl, vaši představivost, vaši osobitost. Ano, vzniká a bude vznikat ohromné množství textů generovaných přes jazykové modely. V některých oborech to bude stačit, třeba u generických zpráv. Ale ve specializovaných oborech nebo u tvůrčího psaní? Generovaných textů bude hodně, budou si extrémně podobné a pro čtenáře tudíž nezajímavé. Co pak může být přidaná hodnota? Vaše znalosti a zkušenosti, váš styl, vaše osobitost. Stejně jako nyní. Tak. Motivaci k psaní a odbourávání bloků bychom měli za sebou. Teď si pojďme zkusit něco napsat. Jak psát? Vyberte téma, udělejte si strukturu. Strukturu promažte tak, abyste první verzi textu nepsali déle než hodinu. Snažte se najít jádro sdělení a napište nejdřív právě ono. Stručně, prosím. Čas na psaní Dejte si psaní do kalendáře, udělejte si z něj návyk a nepište moc dlouho v kuse. Psaní je potřeba opakovat, dokud se z něj nestane návyk, jinak nic nenapíšete. Já píšu každé pondělí až středu, vždy první ranní hodinu. Někdy, když mě to baví, i ve čtvrtek a pátek. Mám klid, čistou hlavu a předem připravené téma. Za ty tři hodiny často napíšu celý článek. Myslím si, že psát tři hodiny nebo více v kuse je nesmysl. Únava vás doběhne a přestane vám to jít. Vyčerpáte se nebo naopak v nedostatku nadhledu zkomplikujete článek. Někteří lidé mají problém zůstat v textu jen na té úrovni, která je potřeba. Čím déle článek píší, tím více se dostávají do větší a větší hloubky tématu. To nechcete. Z toho důvodu si už roky dělím pracovní čas do hodinových bloků, po kterých následuje přestávka. Zhruba jako ve škole. Považuji za velmi důležité, aby se vám téma v hlavě postupně tvořilo, usazovalo.  Kratší články stihnu za ty tři hodiny. První den si udělám rešerši, připravím si strukturu, připravím si ukázky, téma si vyzkouším v praxi, pokud to jde. Druhý den v druhé hodině to celé napíšu. Třetí den a třetí hodinu už dělám jen korektury, obrázky a publikuju hotový text. Některý články, jako tento, vyžadují těch hodinových bloků více, třeba deset. Ale když je článek dobrý, baví mě, dostanu flow jak sviňa, pak nemám problém si další hodinu najít kdykoliv. Není to pak práce, je to radost. Ale vše začíná tím časem na psaní. Každé ráno jednu hodinu. Nebo jen některé dny v týdnu. Dejte si to do úkolníčku nebo do kalendáře. Pokud si čas nevytvoříte, vaše psaní bude odsunuto jinými povinnostmi a nikdy se neuskuteční. Prokletí prázdné stránky Znají to všichni, i zkušení spisovatelé. Máte téma, máte za sebou rešerši a teď je před vámi prázdná stránka. Jak do prkýnka začít?! Můj recept na to je jednoduchý. Za prvé si do dokumentu vždy nejprve zkopíruji osnovu, kterou jsem si předtím připravil. Takže když začínám, stránka už není prázdná. A teď hlavní trik zkušených psavců – psát přece nemusíte od začátku. Začátek je těžký. Napište nejdřív něco o té hlavní nosné myšlence. Zkuste ji rozvést, zodpovědět na možné otázky, doplnit příklady a tak dále. Pak teprve napište závěr. Pak si možná uvědomíte, že závěr je vlastně dobrý začátek článku, protože obsahuje shrnutí. Struktura: to důležité dejte nahoru, ptejte se „proč?“ Lidé na webu čtou, ale musíte vyhrát v boji o jejich pozornost. Větší trpělivost mají s tématy, která je zajímají, nebo s texty autorů, které mají rádi. Abyste zvýšili vaše šance, usnadněte lidem rozhodování, zda je text pro ně nebo ne. Nejprve si napište hlavní myšlenku nebo alespoň o čem článek bude nebo třeba překvapivou informaci, ke které jste došli. To musí být v nadpisu nebo v prvním odstavci. Říká se tomu obrácená pyramida. Když píšu články o technologiích , snažím se vždy odpovědět na tři základní otázky: „Co?” – o čem to právě teď píšu. „Proč?“ – proč je to pro čtenáře zajímavé, důležité, užitečné, vtipné, překvapivé… „Jak?“ – jak si téma vyzkoušet v praxi? To „jak“ je důležité, na to nezapomeňte. Lidé si chtějí znalosti co nejrychleji vyzkoušet, proto často u každého článku přidávám ukázky a praktická využití. Nic složitého to není. Tyhle tři otázky mi stačily jako hlavní checklist po celou dobu, kdy něco píšu. Pomocí těchto tří otázek jsem napsal i tento text. Krátce, úderně, se slovesy a jako když mluvíte Psát umí všichni, protože mluvit umí všichni. Na škole vás učili psát, tak aby se to líbilo paní češtinářce. Vy ale můžete psát jinak, můžete psát jako když mluvíte. Má to výhodu v tom, že tohle už vás nikdo učit nemusí. Druhá výhoda je v tom, že se to čtenářům bude daleko lépe číst. A pak je tu diktování. Diktování českých textů na mobilu je už docela daleko, takže jistá část mých textů vznikla tím, že jsem je nadiktoval do mobilu. Pak jsem je ještě dlouho upravoval, promazával, čistil, to ano. Ale diktování může být právě ta technologie, která vám pomůže stát se psavcem. Pište tak, aby se to dobře četlo. Lidé v onlajnu nemají rádi dlouhé věty. Lidé nemají rádi dlouhé odstavce. Každou větu jde zkrátit. Právě teď to tak dělám a předpokládám, že vám to jako čtenářům vůbec nevadí. Když už píšete delší věty, můžete najednou změnit tempo nebo zvýraznit informaci tak, že použijete jednu věc. Krátkou větu. Když chcete větu akcentovat, dejte ji do samostatného odstavce. Pokud je informace důležitá, měla by být v nadpisu uvnitř článku. Ztučňování v textu rád nemám, dle mého je to plýtvání pozorností. Máme přece tolik způsobů, jak zvýraznit to důležité – nadpisy, věty v samostatných odstavcích, odrážky, citace, obrázky, tabulky.  Lepší než vytučnění textu je dát informaci do nadpisu nebo jiné formy média. Když už něco akcentuji v textu, jako když to akcentuji v mluvě, používám kurzívu. Kurzíva má výhodu v tom, že netahá za oči a umožňuje člověku plynule číst text, který si vybral. Používejte slovesa. Věta bez slovesa se hůř čte, hůř chápe. Takovou větu můžete použít jinak. Jako vykřičník, akcent. Jinak ale takhle, bez sloves, moc nepište. Vynechte vatu. Vatu nemá nikdo rád. Až si článek po sobě budete číst, u každé věty si položte otázku, jestli nejde napsat stručně a jestli tady vůbec musí být. Bez zpětné vazby to nepůjde Nepište do šuplíku. Text ožije až v hlavě a z feedbacku jiného člověka. Pokud máte strach z neúspěchu veřejného publikování, omezte svou cílovou skupinu. Ukažte svůj text blízkému člověku. Poproste jej o názor nebo feedback. Kamarád Ondřej Ilinčev, který píše dlouho a skvěle, začal psát tak, že rozesílal články v e-mailech vždy jen několika klientům. Jiný můj parťák, Robin Pokorný, kromě jiného píše na interní blog svého zaměstnavatele. Dříve byly na každém blogu komentáře. To byly zlatý časy, protože většina lidí se v nich zaměřovala právě na problémy textu. Dnes už komentáře na blozích moc nefungují. Nahradily je komentáře na sociálních sítích, kterých je ale obvykle jen málo, což pro kvalitní feedback nefunguje. Nebo je jich hodně a to taky nechcete, protože se pak stávají částečně toxickými a zaměřují se na autora samotného nebo jsou úplně o něčem nesouvisejícím. Třeba o světonázoru komentujících. Vytvořte si bezpečné prostředí prvních čtenářů. Tak, aby na vás byli hodní, ale zároveň dokázali být upřímní. Pokud si troufáte trošku více ven, zkuste sociální sítě. Třeba na Facebooku a LinkedInu jde psát i delší texty. Texty jen na několik málo odstavců fungují skvěle. Mistrovství v broušení jádra myšlenky vám nabídne Twitter/X a jeho omezení délky postu. Podívejte se, zda o daném tématu už někdo nepíše. Pošlete mu svůj text, třeba jej zveřejní. Nebojte se, média opravdu nejsou zahlcená cizími texty. Píše opravdu velmi málo lidí. Říkal jsem vám, ať text rozhodně někomu ukážete. Jinému člověku. Ale tím „jiným člověkem“ můžete být i vy. Stačí, když se na svůj text podíváte za pár dní. Za týden to bude ještě lepší. Já sám sobě dělám tímto způsobem editora už dlouho. Texty a myšlenky v hlavě uzrávají. Často se po týdnu sám sobě divím, jak jsem něco blbě napsal. Ale umím to opravit. Čtěte si své text nahlas, nebo alespoň šeptem. Dává vám čtený text smysl? Má dobré tempo? Zní vám to tak, jako když mluvíte? Čtení vlastního textu nahlas vám opravdu pomůže. Najednou slyšíte, co jste dříve neviděli. Nástroje a dovednosti: hlavně se naučte psát všemi deseti Nástroje se přeceňují. Ale pokud chcete, zmíním vám ty, které používám: V Evernote si eviduji nápady na texty. Postupně je rozpracovávám a doplňuji. Když se o nějakém tématu dozvím něco zajímavého, přidám si odkaz do stránky k tomuto tématu v Evernote. Až to pak jednou budu sepisovat, mám to připravené a rešerši nemusím dělat tak detailní. V Evernote také často píšu také první drafty svých textů. Do Google Docs pak překlápím texty z Evernote, u kterých potřebuji feedback další lidí. Funkce pro spolupráci více lidí v Google Docs jsou nepostradatelné. ChatGPT používám jako asistenta pro psaní. Pomáhá mi dělat rešerše k tématům, pomáhá mi dělat struktury textů. Na mé texty mi dává obsahový feedback. Leccos už dělá skvěle, ale zatím mi neodhalí všechny chyby v češtině. Hlavně v interpunkci plave. Pro ukládání textů používám Markdown. Je to formát, ve kterém se výborně zpětně dohledává a edituje. Všechny články na Vzhůru dolů mám uložené v Markdownu, všechny kapitoly všech knížek taky. Markdown můžu zpětně prohledávat, když třeba chci k nějakému tématu přidat odkaz nebo zpětně upravit. Třeba smazat Internet Explorer ze všech textů. To je radost. Pro ujištění, zda píšu dobře, používám kontrolu gramatiky v Google Docs a občas Internetovou jazykovou příručku nebo prostě Google. Je škoda zabít text tím, že tam jsou viditelné chyby. Určitá část čtenářů je na to citlivá. Dávám si také pozor na správné typografické znaky. Občas nějakou tu chybku vám čtenáři prominou, ale nesmí jich být moc. Nástroje si ale vyberte podle sebe. Nebo taky ne. Nástroje z vás lepšího psavce neudělají. Je zde ale jedna dovednost, kterou považuji za zásadní. Je to něco, co jsem na střední škole nesnášel, abych pak po pár letech zjistil, že to je jedna z nejdůležitějších dovedností, kterou mě škola naučila. Mít všechny prsty ve hře při psaní na klávesnici je super síla. Občas mi lidé říkají, že nechápou mojí psací produktivitu. Tohle je jedna z odpovědí. Mezi člověkem, který píše všemi deseti a člověkem, který píše jinak, je obrovský rozdíl v rychlosti. To vím jistě. Psaní je boží Psaní může být jedna z nejlepších věcí, jaké budete v životě dělat. Může vám pomoci, aby se o vás svět dozvěděl, stejně jako vy můžete pomoci dalším lidem.  Psaní vás může bavit tak, že mu dáte přednost před seriály na Netflixu.  Psát můžete i vy. Vyhraďte si na psaní čas, pište od jádra pudla, pište stručně a zlepšujte se feedbackem od lidí nebo od vás samých. Začněte psát. Prostě začněte. Teď hned. Odkazy na další zajímavé zdroje o psaní, které sám dobře znám: Ondřej Ilinčev je autorem pěkného textu o tom, jak napsat článek za 3 hodiny. Ondřej je mistr psací efektivity. Martin Kopta sepsal krásné vlákno na Twitteru/X, o tom proč a jak píše on. Uvědomil jsem si přitom, jak zkušení psavci docházejí k podobným závěrům. Kdysi se mi zalíbil článek od Obsahové agentury, který k psaní přistupuje více byznysově. To se vám bude hodit, pokud chcete z psaní vymáčknout nějaký ten peníz. Pokud jde o tvůrčí psaní, to skvěle učí René Nekuda. Na co jsem zapomněl? Co u psaní pomáhá vám? Napište mi sem do komentářů, do e-mailu nebo na sociální sítě. Děkuji partnerům Vzhůru dolů. Aktuálně hledají tyto lidi: .