Po Hrdinech přicházejí Učenci!

SUPERRODINA.CZ 14.08.2024 05:15 S pokračováním úspěšného humoristického románu přichází Petr Luňák Nakladatelství Dokořán vydává Učence, volné pokračování humoristického románu Hrdinové od Petra Luňáka a Marka Pečenky. Knihu napsal nyní pouze Petr Luňák. Jak sám s nadsázkou říká: „Po krásném dobrodružství s Markem Pečenkou nad románem Hrdinové jsem se vydal na spisovatelskou stezku sám a po večerech i nocích sepsal volné pokračování pod názvem Učenci.“ Hlavní hrdina Richard Míča je nyní již mladý nadějný pedagog a vědec, který tráví svůj jednotvárný život psaním článků o kontrafaktuální historii a úloze náhody v dějinách, až se jednoho dne objeví trochu výstřední profesor jedné z amerických univerzit… Učenci mají typické rysy univerzitního románu a v mnohém připomínají romány Kingsleyho Amise nebo Davida Lodgea. Českým čtenářům není tento druh románu příliš známý; příběh je podaný humorným, místy až satirickým způsobem, a čte se jedním dechem. Autorovi byly inspirací jeho vlastní vzpomínky na působení na univerzitě a jeho studijní pobyt v zahraničí po sametové revoluci. Ukázka z knihy, strana 21: Vstal, přešel k oknu své univerzitní pracovny a pohlédl na rušnou ulici hlavního města jako do akvária. Některé rybky nikam v sluncem ozářené ulici nespěchaly. Další vrážely do okolních jako agresivní parmičky snažící se odkousnout jiným kousek ploutve. Jiné, tvořené turisty, se pohybovaly v pestrých hejnech, která se hrnula tam, kam zrovna ten nejrychlejší z nich vyrazil. Pár bezdomovců leželo na lavičkách jako sumci požírající zbytky ze dna… Urputnost, s jakou nechával pověřený ředitel Sladký zaměstnancům vzkázat, aby na schůzi institutu rozhodně přišli, nebyla nijak neobvyklá. Chystalo se možná oznámení výsledků konkurzu na místo ředitele institutu, které by rád získal Sladký, ale neměl docenturu, a to bylo i na poměry nejmladší fakulty staroslavného učení příliš mnoho. Naopak nebylo nijak proti jejím způsobům, že všechny dosavadní konkurzy měl jako pověřený ředitel institutu organizačně na starosti sám Sladký. Všechny nakonec skončily bezvýsledně a Sladkého interregnum se opět prodloužilo. Chod schůze jistě naruší doktor Koller, který se ve zralém akademickém věku rozhodl odejít ze zavedených fakult a užívat si života právě na tomto institutu. Pověřený ředitel ho nemohl ani cítit především pro jeho neuvěřitelné způsoby: Koller nejen říkal nahlas, co si mnozí jen mysleli, ale zpravidla to říkal i v přítomnosti toho, koho se to týkalo, a působil tak dojmem nepříliš dovedného břichomluvce. Sladký omezoval kontakty s Kollerem na minimum a tajil před ním den a čas příští schůze institutu, což mu však Richard, kterého s Kollerem pojilo přátelství a sdílená kancelář, rád donesl. Z planého přemítání ho vyrušil Kollerův příchod. Kolega na sobě tentokrát neměl svůj obvyklý nepraný svetr a letité džínsy, ale zánovní, i když pomačkaný oblek. „Byl jsem na přednáškovém turné po českých provinciích, jinak různých kyselých prdelích,“ odpověděl na Richardovu otázku, odkud že to jede, když usedl do židle na kolečkách, až zapraštěla. „Kdyby dneska nebyla ta schůze, tak jsem jel rovnou domů, abych se alespoň vyspal. Ale svým způsobem mě zajímá, s čím se pan pověřený ředitel opět vytasí.“ „Ty jsi přednášel o své poslední knize?“ nemohl si Richard při nejlepší snaze vzpomenout na její název. „Nebyla snad reakce, jakou sis představoval? Kde jsi vůbec byl?“ „V Ostravě, která je přesně stejně hnusná jako před třiceti lety, když jsem tam byl naposledy.“ „No a?“ „Asi tři babky, co se do tamního Domu knihy přišly ohřát. A to individuum, co tam dělá ředitele a celej ten nesmysl si vymyslelo, mě začalo utěšovat. Prý je tak malým zájmem opravdu překvapen, obzvláště po zkušenosti z minulého týdne, kdy tam měli známého vojenského historika, kapitána Šuláka. Měli prý nabito a lidé i stáli.“ „O čem mluvil? O kolové technice meziválečné československé armády?“ „Ne, přednášel prý o londýnských výsadkářích během druhé světové války.“ „Šulák je těžká konkurence,“ uznal Richard. Svého bývalého spolužáka, který z vášně k historii vojenství vstoupil do armády, slyšel nedávno v rozhlase hovořit o atentátu na Heydricha. Hrdinné parašutisty nazýval „kluky“, což mohlo v méně informovaném posluchači vyvolat dojem, že u mikrofonu není historik, ale jeden z Heydrichových katů, kterému se nějakým zázrakem podařilo dostat z krypty cyrilometodějského kostela v Resslově ulici, ale musel ze strachu před komunistickou mocí o svém údělu až donedávna mlčet. „Takže jsi přijel z Ostravy?“ „Ne, přijel jsem z Havlíčkova Brodu.“ „Cos proboha dělal tam?“ „Taky přednášel, co jiného? Tedy vlastně taky nepřednášel.“ „Zas nikdo?“ „Tam situace zpočátku vypadala mnohem líp. Když jsem šel k tý budově, kde se to mělo konat, bylo tam plno lidí.“ „No tak vidíš.“ „Pak se ale ukázalo, že důvod je úplně jinej než moje přednáška.“ „Taky tě předběhl kapitán Šulák?“ „Ale ne, to by snad ještě nebylo to nejhorší. Konala se tam mše Svědků Jehovových a organizátoři obou akcí si popletli data.“ „Jaks poznal, že jsou to Svědci? Já je poznám, jenom když somrujou u dveří. Mohla to bejt třeba i nějaká jiná sekta.“ „Tvrdili, že Ježíš zemřel na kůlu.“ „Tak to asi Svědci byli. Ale myslím, žes to vzdal moc rychle. Měl jsi jim nabídnout, že místo dnešního kázání, jestli teda nějaký maj, jim na jejich černý mši předneseš něco o obrazu amerického Jihu v umělecké literatuře období rekonstrukce,“ rozpomněl si Richard na téma Kollerovy knihy. „Možná, že bys je zmátl názvem.“ Mluvil bez jakékoli ironie. Koller před časem na ono téma přednášel na semináři pro členy institutu a veškeré posluchačstvo s výjimkou Sladkého si získal, když namísto předpokládané nudy akademickou společnost bavil barvitým líčením, jak se nazrzlým jižanským paničkám chvělo chřípí vzrušením při pohledu na potem lesklá, svalnatá těla černých otroků při práci na bavlníkových plantážích. „Proslýchá se, že už jsou známy výsledky konkurzu na ředitele našeho institutu,“ vracel se Koller k tématu dnešní schůze. „Tak nám možná chce sdělit tu radostnou novinu, že opět nebyl nikdo vybrán, anebo že se vědecká rada rozhodla, že skutečnost, že Sladký nikdy nic nenapsal, by neměla stát v cestě jeho ředitelským ambicím. Tedy nepočítám-li tohle,“ ukázal Koller cedulku na okně, na níž Sladký poněkud zeširoka vysvětloval, že okna je nutno zavírat, protože jinak vniká do místnosti chladný vzduch, musí se více topit a to se projevuje na příliš vysokých účtech, které univerzita musí platit za energie. Tyto promrhané prostředky by fakulta údajně mohla použít na mnohem prospěšnější účely. S podobnými ponaučeními se bylo možno setkat téměř ve všech místnostech institutu. O autorovi: Petr Luňák vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po roce 1993 přednášel na Institutu mezinárodních studií FSV UK, od roku 2000 působí v mezinárodním sekretariátu NATO. Je autorem řady prací s tematikou studené války . V roce 2014 vydal s Markem Pečenkou román Hrdinové, jehož jsou Učenci volným pokračováním. TZ