V uprchlickém táboře Džabalia moje sestra už nemůže dál. Co bude třeba udělat, aby tato noční můra skončila?

Britské listy.cz 22.10.2024 08:45  Pokaždé, když si myslím, že v Gaze už nemůže být hůř, tak je. Ale tak to dopadá, když svět zavírá oči před krutostíMoje rodina je uvězněna v uprchlickém táboře Džabalíja, namačkaná na ploše ne větší než 1,4 km2 s více než 119 000 dalšími uprchlíky, přičemž izraelské tanky jsou rozmístěny pouhých 500 metrů od ní. Jsou obklíčeni - nad nimi se neustále vznášejí drony, v každém koutě sedí odstřelovači a neustále je pozorují. Je to horší než noční můra, horší než dystopická fikce. Moji rodiče, sestra s rodinou a tři bratři se svými rodinami už několik dní neopustili svůj dům, s výjimkou několika zoufalých, děsivých pokusů najít vodu. Jednou se jim jen díky štěstí podařilo nějakou sehnat. Jindy čekali ve frontě více než osm mučivých hodin, jen aby  voda došla dřív, než se dostali na řadu, píše Ahmed Najar.Pokaždé, když s nimi mluvím - každých pár dní, když mám štěstí a podaří se mi dovolat -, slyším, jak jim strach svírá hlasy, jak jejich hrůza prosakuje do telefonu. Žijí v pekle. Bombardování neustává, výbuchy otřásají zemí pod jejich nohama. Ve čtvrtek izraelské údery zabily 28 lidí včetně dětí ve škole v Džabalíji. Pokaždé, když se něco takového stane, říká mi rodina, jsou výbuchy tak ohlušující, že mají pocit, jako by se trhala sama země. Je to neustálý, násilný útok a oni netuší, kam dopadne další úder. Nevědí, který sousedův dům bude srovnán se zemí příště, ani jestli se kolem nich nezhroutí jejich vlastní. Jsou uvězněni ve svém domě, sžírá je strach, že mohou být každou chvíli zabiti, a jejich skromné zásoby jídla a vody se tenčí. Bojí se, že tato noční můra, toto obléhání, nikdy neskončí, že budou ponecháni napospas hladu, bombardováni do ztracena, aniž by jim někdo přišel na pomoc.