Monitorujeme 1678 zdrojov
SUPERRODINA.CZ 22.11.2024 06:15 Před nedávnem běžel v české televizi seriál Tančírna na hlavní třídě ’59 podle scénáře Anette Hessové. Na obrazovkách se objevilo něco „nového“, co bralo dech. Byla jsem zasáhnuta, šokována a překvapena v tom nejlepším slova smyslu. Příběh rodiny, v hlavní roli spíše tří dcer z poválečného Německa až do doby výstavby berlínské zdi. Všechny ty jizvy z války, sociální stereotypy, ale i snaha mladé generace se vymanit minulosti rodičů, bez obalu, hrubé a čisté, vyvěrající přímo z jádra Německa. Řekla jsem si, tohle mělo opravdovou sílu! Přesně tyhle příběhy a tento žánr na naší scéně chyběl. A proto není divu, že když jsem zahlédla Dcery nové doby od Carmen Kornové, neváhala jsem. Nakladatelství Prostor vydáním této německé ságy dokonale vyplňuje onu hladovou mezeru přesně po takovýchto příbězích. O Německu, o válce, o nacismu, o tom víme hodně z dokumentů a školních lavic. Ale vstoupit do onoho časoprostoru a poznat mezilidské vztahy a pochopit obyčejné lidské souvislosti rozdílných postav, čtenáře bezpodmínečně hned uchvátí a odejme nálepku černobílého pohledu na svět. Carmen Kornová je plodnou spisovatelkou, vydala řadu knih převážně detektivek, ale i dětského žánru. Narodila se 28. listopadu 1952 v Düsseldorfu v rodině skladatele Heinze Korna a jeho manželky Anneliese. Dětství a mládí strávila v Kolíně nad Rýnem. Pracuje jako redaktorka na volné noze a věnuje se psaní knih. Je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida, má syna a dceru a žije s rodinou v Hamburku. Její Dcery nové doby začínají na konci první světové války a zaměřují se na čtyři ženy v Hamburku. Henny Godhusenová je zdravotní sestrou a chce být porodní asistentkou na ženské klinice. Žije se svou matkou, otec zemřel ve válce. Stejné profese chce doclit i její nejlepší kamarádkou je Käthe, která věří v ideály komunismu. Ida žije znuděným životem rozmazlené bohaté ženy a pod vrstavmi konvencí skrývá vzpurnou duši. Aby rozbila ten stereotyp, přemlouvá služebnou, aby ji vzala tam, kde to doopravdy žije. A poslední Lina, která se chce stát učitelkou, a její profesní obětí je zůstat svobodnou ženou. Ale je to jen malá oběť oproti té, kterou pro ni udělali rodiče. Doslova umřeli hlady, aby jejich děti přežily. Postupně se status mladých žen mění, některé se vdávají, ať už je k tomu vedou jakékoliv okolnosti. Do děje vstupují nové postavy, partneři, kolegové, příbuzní a děti a je potřeba být na pozoru, abyste se neztratili v příběhu. Stejně jako život je plný mnoha postav, které zůstávají, či jen tak míjejí kolem nás. Někteří jsou důležití a u jiných má možná význam jen ten okamžik. Příběh prvního dílu trvá téměř tři desetiletí, poslední kapitola je z prosince 1948. Na začátku mladé ženy postupně dozrají kolem věku padesáti let, zažily dvě světové války, hospodářskou krizi, vzestup a pád nacionalismu. Osud jim není vždycky nakloněn a my s nimi můžeme sledovat nejen různé politické a ekonomické změny, ale vývoj postavení žen ve společnosti. Pracovní společenské oběti , zkracování vlasů , žena jako politička oproti stereotypní roli ženy v domácnosti. Mohla to být silná generace ve znamení změn, ale neponaučila se a její kroky jí přivedly z jedné světové války do hrůz té další. Víme, co způsobila nacionální euforie. A statusy i dřívější jistoty se začaly bortit. Manžel Idy je bankéř, ale její otec všechno ztrácí. Ti, kteří se vyrovnávají s režimem snadno nalézají nového nepřítele v Židech. I když v jejich řadách bují daleko větší zlo v podobě informátorů, jenž pro výhody jdou klidně i přes mrtvoly. Dcery nové doby jsou poutavým příběhem z Hamburku, které už není takové, jaké ho znaly ze svého dětství. Některá místa dnes už ani neexistují. „Byl teplý letní večer, kdy Lina a Louise seděly u okna, jehož tři křídla byla otevřená a nabízela pohled na kanál. Obloha měla sametově modré zbarvení, ale už nebyla bezpečná. Ani v Kolíně, ani v Hamburku. Bylo to jen několik dní, co osamělý bombardér prorazil pokrývku mraků poblíž Fuhlsbüttelské ulice a svými tříštivými bombami zabil hrající si děti. Až do jara shazovali Britové nad Hamburkem jen letáky, nyní však následovaly bomby. Po prvním náletu na přístav a městské čtvrti St. Pauli a Altona se vytí sirén stalo každodenní záležitostí. Do protileteckých krytů však chodil jen málokdo, a teď v létě neznamenalo velkou nepříjemnost ani zatemnění, nařízené hned po začátku války 1. září 1939.“ A utrpení a následky války jsou vidět téměř neustále. „Ta mladá žena byla ve vysokém stupni těhotenství, a když dorazila na kliniku Finkenau, byla skoro nahá. Měla na sobě jen spálené útržky látky. Od Hammu přes Wartenau běžela ohněm a Unger ji odnesl do porodního sálu na rukou. Ještě jí stačili ošetřit spáleniny, než začal porod. Porod, který té mladé ženě poté, co měla právě za sebou, připadal snadný. Když se její chlapec krátce před čtvrtou narodil, byl nálet na městské části východně od centra už dvě hodiny minulostí. Je to dar od Boha, říkal si Unger, měl by se jmenovat Donatus. Vložil dítě do rukou Henny, zatímco vyčerpaná matka usnula, i když se jí víčka chvěla. Počet lidí, kteří během noci na 28. červenec přišli o život bombami a ohněm, byl nekonečný, ale Theo Unger a Henny o tom ještě nevěděli. Strašidelné rysy zubožených postav, často jen v noční košili a se spálenými vlasy, tlačících před sebou dětský kočárek, nesoucích zbytky zavazadel a často jen osaměle se vlekoucích předměstskými ulicemi, než dorazily do vesnice, už tak přeplněné chudáky. Z těch, kteří zůstali v Hamburku, však už nikdo neváhal s odchodem do sklepa či ještě lépe do krytu, neváhali ani ti nejodvážnější.“ O knize v Il Giornale del Libro napsali: „Tuhle knihu by si měli přečíst všichni. Vypráví o síle čtyř žen v nejtemnějším období Německa. Skutečně skvělá kniha!“ Než ji odložíte, budete o ní přemýšlet. O jejich hrdinkách, o lidské minulosti, o nesmyslnosti nenávisti. O tom, že velký díl toho, jaký život žijeme, si utváříme sami. A stejně tak jsme hodně zmítáni stereotypy, které se nám s odstupem času mohou zdát už jen „nesmyslné“. Jenže svou vážnost a ničivou moc ve své době a místě rozhodně měly. Carmen Kornová bravurně pracuje s našimi pocity: prožívala jsem stejné obavy a strachy jako protagonistky jejího románu. Bála jsem se o ně, stejně jako mě stále stresoval nový zvuk sirén. Lidé se zamykali ve sklepeních a z Hamburku se postupně stávalo město ruin. Pocítila jsem v sobě zlost na všechny ty, kteří šířili krutou nenávist a antisemitismus, a zlost ke zrádcům a všem lžím. Jak svět mohl vypadat jinak! A teď už musím jen netrpělivě čekat až do jara 2020, kdy vyjde druhý díl. MB
