29.09.2023 09:45 Parádně si uklidit, protřídit domácnost, přístup k nákupům, pohybu, mytí nádobí a k sobě samým? To je dobrá výzva, ne? Zapomeňte na meditaci tak, jak ji znáte. Nebo si pojďte s autorkou opravit názor. Parádní kniha, která mi okamžitě připomíná všechny ty hygge styly a životní radůstky má jednu velkou výhodu. Krásné jednoduché ilustrace, suprový čtvercový formát, který je tak příjemný do ruky a i ten obsah, protože autorka to s meditací měla stejně jako já. Je fajn, člověk občas cítí i potřebu se usebrat sám do sebe, ale chápejte – nejsem na to, abych tak činila někde v místnosti plné jiných podobně meditujících lidí. Ani cédéčka s nahrávkami mne moc neuspokojily, protože jsem trpěla představou, že mě někdo vyruší a bude všemu konec. I kdepak! Přesně tohle vadilo i Stephanii Brookesové. Od toho byl krůček, aby meditaci sice nastudovala, výtečně propojila tělo, pohodlí a ten vzácný prostor v duši jen pro nás samotné, ale u toho zjistila, že vlastně nejde o polohy, o čas ani o speciální techniky, ale o umění žít přítomným okamžikem. Umět se ponořit do sebe a získat z toho co nejvíce. Mne se velmi líbily metody, ve kterých si povídáme se svým moudřejším já. Jistě znáte psychologické metody, při kterých si povídáme se svým mladším, nebo naopak stárnoucím já. Všechny slouží k tomu, aby nám často „docvakly“ věci, které při denním chaosu a shonu nemají šanci prosáknout na povrch. A někdy právě takové chvíle rozhodují o tom, jestli se v životě rozhodneme v klidu dobře, nebo v chaosu špatně. Tyhle malé chvilky duševní plné přítomnosti můžeme totiž snadno vnést i do běžného života. Najít si chvilku na sebe hned po probuzení, vědomě si vyčistit zuby, užít si to, probrat si den, zorganizovat myšlenky v hlavě. Jsou to vlastně drobnosti. Zajít na nákup, uklízet a… „Zamyslete se nad tím, jaké předměty máte před sebou a kolikrát jste je použili. Mají pro vás nějakou hodnotu? Stálo za to si je pořídit? Stojí za to, aby zabíraly prostor u vás doma? Vím, že většinou nevěnujeme takovou pozornost neživým věcem, se kterými sdílíme prostor, ale když se začneme zaměřovat na to, co v životě chceme, a začneme vědomě rozhodovat o tom, čím se obklopujeme, uvidíme jasně, co všechno jen zbytečně zabírá místo. Chyběla by vám tato věc, kdybyste ji neměli?“ Možná je kniha mixem mezi knihou o meditaci, knihou cvičení vědomého žití a úklidem podle M. Kondo. A vlastně všechno spolu nádherně souvisí. Napsáno svižně, srozumitelně, s nadšením a spoustou osobních zkušeností autorky. S obrázky, které jsou hravé a inspirující. Malá kniha, ale šikovná…. Autorčin životopis Stephanie Brookesová je spisovatelka a propagátorka zdravého životního styllu. Píše příspěvky do rubriky Destiny pro mysbliss.co.uk a přispívá také do Dailly Express, Spirit and Destiny, Women and Fitness, Soul and Spirit a Company magazine. Také vystupovala v televizním pořadu This Morning a ve vysílání BBC Radio 2 a BBC Radio London.Stephanie využila svoje zkušenosti s meditacemi a navrhla krátká meditační cvičení, která se vejdou i do maximálně nabitého rozvrhu. Myslela při tom na všechny, kdo mají sice málo času, ale přitom se potřebují zbavit stresu a uvítají příznivé účinky, které jim meditace může nabídnout. Vydala Synergie Publishing, SE, 2018 Renata Petříčková
29.09.2023 09:45 Kéž by takhle knížka měla plyšový obal. Nebo nějakou hezkou látkovou vazbu, která by z ní udělala i na dotek příjemný polštářek, mazlíka do postele. To by ji totiž úplně nejlépe vystihovalo: není to knížka, ale vážně HRAČKA.Nejenže pohádky a příběhy v ní jsou protkané meditativní sugestivitou, jsou to roztomilé obrázky, které zaujmou dospělé svou jednoduchostí a děti z nich budou pak úplně nadšené, ale to MP3! K tomu nemám slov. Zvolit pro načtení Naďu Konvalinkovou bylo správným tahem. Její medově hebký hlas je jako stvořený, rázem se i dospělí stávají ospalými dětmi a vydávají se s ní a kouzelnou lucernou doprostřed příběhů… ve kterých… … pokud neusnete, tak zažijete příhody, které se v mnohém podobají reálnému životu, ale ne všechny během svého dětství zažijeme. Tady díky sugestivnímu vyprávění, které vás vtahuje do děje, udržuje v pozornosti a nabízí vám i fyzické vjemy, se dostanete do situací, v nichž je nutno se vyrovnat se změnou, posměchem, s nutností někomu pomoci. A po příběhu se v krátkých afirmacích, či spíše poučeních, můžete s dětmi shrnout právě prožité, případně si popovídat i o životních situacích, pokud jste je zažili… Ale ty příběhy… posuďte sami: „Zavři oči a představ si, že skáčeš jako žabka po kouzelné louce. Pohybuješ se úplně lehce, jako bys to dělal celý život. Ale jak je to možné? Zkusíš to zjistit? Vezmi svou kouzelnou lucernu a vydej se na tajuplnou cestu. Uvidíme, kam tě dnes večer zavede. Cítíš se jako obyčejně, jen máš nesmírně skákavé nohy. Skok! přes kopeček, skok! přes potok, skok! přes keřík. Stala se z tebe žába? Nestala. Ale počkej – co to je. Když se podíváš dolů, vidíš, že máš opravdu žabí nohy….“ Tak a je to. Jste žabkou. A jindy budete zazimovávat zvířátka, prolétnete se na bublinách anebo na statku nakráčíte na soutěž zvířecích talentů. Taky zastoupíte zvířecího pana doktora. Tak různorodé příběhy! Je těžké z nich vybrat ten nejlepší. Ten totiž bude mít každý asi jiný – přesně podle svého. Máte málo? Jestli to je pořád málo, tak prozradím, že na konci knihy je ještě pár příběhů, které jsou vyloženě představovacím vyprávěním o tom, jak se cítí strom, kůň nebo mazlený králíček. Po krk v jejich kůži. Celá duše zaplavená tím pocitem, všemi smysly se dostáváte do situace, která je popisována. V tuhle chvíli zapomínám, že to je kniha pro děti a prosím prosím… tyhle závěrečné minipříběhy si beru pro sebe!!! A poprvé pociťuji, jaké to je, když se duše a psychika zcela uvolní do fiktivní situace prožívané jen v hlavě… Autoři: Anne Civardi, Joyce Dunbar, Kate Petty, Karen Wallance s předmluvou Davida Fontany: všichni se podíleli i na předchozích knihách s tímto tématem a jejich záliba v plném prožívání příběhů, mýtech a bájích, je znát na každém řádku. Toto je už jejich druhá kniha s kouzelnou lucernou v pořadí, první byla Kouzelná lucerna. Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2018 Renata Petříčková
28.09.2023 03:00 Je jako kukačka v cizím hnízdě. Je jako mimozemšťan v divném světě. A víte co? Často jsem si nad knihou a pod vlivem silných emocí a mateřských zkušeností říkala, jestli náhodou to dítě není odrazem dnešního světa, do kterého v podstatě nepatříme my. A my nejsme ty kukačky. No nejsme, je nás většina, a tak budíme dojem relativní normálnosti. Mít jiné dítě… Jak pestrá je skládanka lidí, povah, osudu. A největší překvapení pro mě bylo, že maminkou je Pavlína Brzáková, žena, která studuje sibiřské kultury a její příběhy plné šamanů a vnímání světa na pomezí nejvzácnější duchovnosti, která sepsala tichý příběh ještě tiššího šamana Ogeho, kdy cestování tělem hada zůstává dlouhé roky otisknuté v paměti s pocitem, že čas od času se na tu cestu chcete vydat znovu a znovu. To ticho, ten kontrast. Najednou tu je syn, který rozbil veškerý klid jejího života nejvíce, jak jen mohl. A ona právě o tom napsala další ze svých knih. O tom, jak byla vytržena ze svého ticha, z podstaty sebe samé. Proč? Začínám s autorkou soucítit. Ono totiž stačí i obyčejné dítě, natož pak dítě se zvláštními nároky, které jsou pro většinové okolí zcela nepochopitelné. Stejná barva zrnek rýže, ani jediný drobeček nesmí upadnout z rohlíku, jen pár jídel, která můžete dokola vařit, frustrace, beznaděj, únava, marně hledaná podpora. Odsudky i od těch, kteří by vám měli podat pomocnou ruku, nepochopení i od odborníků, není divu, že jednoho dne přišlo rozhodnutí se vydat z této země pryč. A paradoxně tam nachází rodina útěchu a první úlevu. V další rovině knihy si tak můžete dosyta vychutnat atmosféru cizí země, další izolace od okolí, která ale přináší hojivý klid, ve kterém se věci mají čas a prostor dát do pořádku, dát do souladu i s okolím samotným. Řekla bych, že právě to byla ta hlavní zkušenost, kterou chtěla autorka sdělit, že bez této cesty by nebylo o čem psát, či by se nikdy nevymanila z hrůz počátečních let. „Je jich spousta a čekají na své řešení. Pracovat mohu jen tehdy, když Kryštof spí. Stěhuji se do kuchyně, kde je všechno potřebné. Jídlo, stolek těsně u postele. Moje práce nikdy nekončí, soukám slova do počítače, každý den příděl slov. Vzpomínky, pohádky, záznamy různých setkání nebo událostí. Všechno, co je možné zpeněžit. Přestávám se převlékat na spaní, musím ze spánku ukrojit co nejvíc. Denně usínám před obrazovkou. Počítač mám na stolku, sedím na posteli. Když ji dojdou síly, mysl vypovídá službu a tělo se sesouvá na postel. Počítač po delší nečinnosti usne. Ráno se nemusím převlékat, mohu vstát a jít ven tak, jak jsem. Pro rohlíky a mléko. Probuzené děti se snad na chvilku zabaví. Vyskakuji z postele a den mi rychle začne.“ Malý úryvek z běžného života mi je důvěrně známý a v tu chvíli mi autorka dokonale přirostla v srdci a ani netuší, jak moc její příběh lnul k mému. Zvláště pak ve chvíli, když ona má svoji knihu od dalajlamy pro chvíle načerpání podpory, a já i mé děti máme právě Dědečka Ogeho. Léčivý pramen, jež nikdy nevyschne. To může být i samotná tato kniha. Z Čech až na konec světa a zpátky První roky s Kryštofem jsou hektické a smrtelná únava a beznaděj živená i odborníky je tím, co chytne za srdce každého. Nedivím se, že se jednoho dne autorka postavila osudu čelem a z Čech na čas odjela, do Kosova, kde by snad na první dobrou nikdo nečekal, že právě tam najde podporu alespoň ve vzdělávání, ve školce. Protože i školka s ADHD dítětem je peklo. Do kterého často přiloží polínko i ti, kteří by měli o dětech vědět nejvíc. Často i lékaři. Časy v cizině byly tou nejhezčí částí knihy, ze které můžete čerpat odhodlání, usebrání, snad konečně i ten čas, který autorka pro sebe tak nutně potřebovala. Snad právě ta cizina ji dala znovu možnost se schoulit sama do sebe a řešit víc sebe, Kryštofa a tím díky svým introvertním stránkám, které se zdály prvně jako nevýhoda, vytěžit výhodu porozumění, ze kterého vzešel další život. Bolest a křivdu musíme odžít. Vnitřně rozbitá duše se léčí časem a pochopením. Vnějším i vnitřním. Kryštof ADéHáDě je jedinečná kniha o cestě do duše matky i dítěte. A o tom, jak se na této cestě vzájemně potkali. O autorce: Pavlína Brzáková vystudovala etnologii a zabývá se studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala série pohádek s těmito motivy, prodchnuté moudrostí šibiřských šamanů, mytologie, romány , z nichž některé jsou namluveny Jaroslavem Duškem v audioverzi doprovázené didgeridoo podkresem Ondřeje Smeykala. Naopak ona sepsala knihy s ním, Ze mě a Tvarytmy. Její obrovské množství knih je cennou sbírkou mytologie a výpovědí sibiřské moudrosti a kultur. Působí jako šéfredaktorka měsíčníku Regenerace. Vydalo nakladatelství Eminent, 2018 Renata Petříčková
26.09.2023 01:15 Současný trh je zaplavený mnoha knihami, snad nejvíce překlady ze zahraniční literatury. Tyto výtisky dávají nakladatelství již určitou predikci úspěšnějšího prodeje než knihy třeba od méně známých českých autorů. A je to určitě škoda, protože rukama mi prošla řada rukopisů českých začínajících autorů, které byly velmi povedené, ale nakonec nemusely být publikované, nebo na knižním trhu zbytečně zapadly. Je to skutečně boj, velmi silný konkurenční boj, aby na sebe autor a jeho práce upozornila takovou měrou, že může vydávat a bude se dobře prodávat. Z pohledu čtenáře si ani nedovedete představit, co vše stojí za tím, než se vám kniha dostane do ruky. Položte si nyní otázku, co vás doopravdy vedlo k její koupi? I když budete k sobě sebeupřímnější, ruku na srdce, jeden z největších podílů na vašem výběru měla reklama. Ať už byla formou propagace ze strany nakladatelství, prodejců nebo informace o získaných oceněních autora či publikace, nebo doporučení kamaráda, pořád to je reklama. Platí pravidlo, že pokud čtenáři o knížce nevědí, nepřečtou si ji. Věřím, že možná nějaké nepatrné procento ve výběru bylo zapříčiněno tím, že jste stáli u regálu a říkali si: něco bych si přečetl , tak třeba zkusím tuhle… Většinou ale přicházíme už na jistotu, hledáme něco konkrétního, anebo z volné nabídky vybíráme to, co je nám nejpovědomější . A tak i touto cestou pomůžeme zviditelnit o povědomí dvou českých autorek. Protože brzy budou Vánoce a uvažujete, co byste dali dětem pod stromeček, věřte, že hezkou knížkou s kvalitním obsahem nikdy neuděláte chybu. Takové dárky jsem pod stromečkem rozbalovala vždy nejraději.
26.09.2023 01:15 Podzim je tu a s ním i chmurné a nestálé počasí. Chvilku se barevné listí stromů tetelí ve slunečních paprscích, jindy je zase smáčeno podzimními dešti. Co vás a vaše nejbližší jistě zahřeje, je horký nápoj s teplým koláčem. Nechte se inspirovat tímto ročním obdobím a připravte dýňový koláč, který si zamiluje celá rodina. Na konec října připadá také Halloween, svátek, který se těší oblibě především v anglicky mluvících zemích. To ale neznamená, že nemůžete své okolí překvapit tematickým pohoštěním nebo svačinkou. Nazdobte svůj dýňový koláč, třeba ve tvaru medvídka, žížalami Haribo Wummis a dodejte pokrmu trochu té strašidelnosti. Jednoduchý, ale zároveň lahodný recept potěší malé i velké milovníky sladkého. Speciální silikonová pečící forma ve tvaru Zlatého medvídka nebo jiné pohádkové bytosti či zvířátka dodá vašemu dezertu navíc tak trochu kouzelný rozměr. Dýňový medvídek Ingredience 2 vejce100 g třtinového cukru150 g polohrubé mouky100 g másla125 g dýňového pyré1/2 prášku do pečiva1/2 lžičky skořiceNa polevu:150 g bílé čokolády100 g smetany ke šleháníNa ozdobu:pár kapek hnědého gelového potravinářského barvivabonbony Haribo Pico Ballabonbony Haribo Wummis Vejce vyšleháme spolu s cukrem do světlé krémové pěny. Přidáme přepuštěné máslo, mouku smíchanou s práškem do pečiva a skořicí, a nakonec dýňové pyré. Umícháme hladké těsto, které nalijeme do silikonové formy ve tvaru Zlatého medvídka. Uvedené množství těsta vyjde na dvě formy. Dáme na 20 až 25 minut péct do trouby vyhřáté na 180 °C. Upečené medvídky vyklopíme a necháme vychladnout. Mezitím si připravíme polevu. V hrnci přivedeme k varu smetanu, do které nalámeme čokoládu a necháme pět minut stát. Poté metličkou rozmícháme v hladkou bílou polevu. Na talíř si připravíme dvě špejle, na které položíme upečeného medvídka. Přelijeme polevou , která již mírně ztuhla. Do polevy můžeme udělat pár teček hnědou gelovou potravinářskou barvou a tu potom rozmazat, aby měla mramorovaný efekt. Polevu ozdobíme podle fantazie. Medvídkům uděláme oči z barevných koleček Haribo Pico Balla, pro strašidelný halloweenský efekt přidáme žížaly z balení Haribo Wummis. Kdo je šikovný, může potravinářskou barvou namalovat pavučiny, pavouky, ústa, prostě cokoliv. Do zdobení zapojte také děti, ať si svého medvídka dozdobí podle vlastní představivosti a chuti. TZ
26.09.2023 01:15 Vychází kniha Nártoun Olin vypráví, která vznikla na náměty dětí, autora a ilustrátora. Jako redaktor Pralesních novin přijde Olin do kontaktu s mnoha obyvateli zvířecí říše. Celý příběh však stojí a padá na dětské fantazii. Už jen základní myšlenka, spočívající v tom, že lev Tonda kamarádí s bobrem Pepou, by samotného dospělého nejspíš nenapadla. Tonda, jemuž se v hřívě čas od času zjevují tajemné červené blesky, by moc rád přišel na kloub záhadě, co za touhle zvláštností vězí. Ovšem na pátrání rozhodně nebude sám. Děti by mu během četby mohly pomoci s úkoly téměř detektivními, jejichž řešení mohou redaktorovi Olinovi posílat mailem. Kromě toho by Olin byl moc rád, pokud by mu děti napsaly i další své nápady a náměty. Na každý z nich odpoví a možná, že některé z nich se dokonce objeví v dalších „nártounovských“ knížkách. Celé toto vyprávění ze světa fantazie má být především inspirací pro vlastní dětskou tvorbu, protože – jak se autoři shodli – děti, nesvázané společenskými pravidly a falešnou morálkou světa dospělých, umějí tvořit daleko svobodněji než my, jejich rodiče, a naším cílem je naučit se citlivě vnímat, co všechno nám svojí tvorbou chtějí sdělit. Olin přináší nejen kreslené příběhy, ale i hudbu, audioknihu nebo svůj kreativně zaměřený web, kde děti najdou omalovánky, kurzy malování, zadané pátrací úkoly a jiné vymyšlenosti. Autoři si přejí, aby si rodiče udělali čas a svým dětem o dobrodružstvích zvířecí říše sami četli. Oproti filmu nebo hrám na internetu četba probouzí v dětech mnohem víc fantazie. A text i ilustrace této knihy záměrně dětského čtenáře nebo posluchače provokují, aby se ptal: „A co znamená tohle, mami? A proč se ten a ten chová takhle?“ Ale pochopitelně, že nejde jen o vzdělávání a poučování, to by k udržení pozornosti současné generaci dětí rozhodně nestačilo. Dalším cílem knížky a vlastně celého projektu je, aby se u ní malí čtenáři i jejich rodiče společně pobavili a zasmáli. Stalo se módním trendem hlasitě vyvolávat hesla ve smyslu „Odlákejme děti od tabletu!“, jenže co pro to my, dospělí, vlastně v praxi děláme, ptají se autoři Olinova vyprávění. A shodují se, že samosebou nejsou proti vymoženostem moderní doby, ovšem s rozumným uvážením, že každý extrém škodí. Dnešní děti mají kriticky málo pohybu, takže potřebují rozvíjet nejen duševno , ale také tělesno. Principem je dopřát dětem od každé činnosti tak akorát. Jelikož autoři chtějí, aby se děti poučily, bavily a ještě navíc hýbaly, a protože k dětské zábavě zcela přirozeně patří tanec, vychází kromě vlastní knížky také knižní soundtrack. Album, které je ke stažení zdarma na www.nartounolin.cz, obsahuje osm melodických písniček k tanci a pobavení, které se úzce váží k ději knihy. Hudbu složil Daniel Klán. Moderně ilustrovaná kniha pro děti ve věku 4 – 99 let, zaměřená na dětské kreativní myšlení, které nezná hranic. Pěknou zábavu nejen dětem přejí ilustrátor Radek Štícha a autor textu Patrik Klán. Ukázka z knihy: Po pár dnech se zjevila surikata Vlaďka. Přifrčela z dovolené, na kterou se vydala zrovna v den, kdy vypukly ty památné kokosové události. Tehdy všechno hezky zblízka viděla, ale netušila, že ostatní ne. „Co se to tady stalo, že tu panuje taková divnonálada?“ zvědavě se pídila surikata, ještě než se pustila do vybalování svých kufrů. Had pátrač Bohouš, který se celý svůj dosavadní život marně snažil zjistit, proč jablko nepadá daleko od stromu, své kamarádce surikatě nadšeně vyprávěl, co a jak. Ale ani kdyby stokrát chtěl, nemohl jí říct to hlavní, protože to zkrátka nevěděl. Ovšem to zase věděla Vlaďka, takže je jasné, že když si ti dva dali jedna a jedna dohromady, tak se celý ten zamotaný problém najednou rychle rozmotal. „Ale to je přece jasné jako facka, Bohouši. Za tou lotrovinou musel být jedině……
26.09.2023 01:15 Moje hlavní myšlenka nasátá z knihy? Je to právě ROZUM, který nás dovede rychlostí větru dostat do stavu ochromeného emocí strachu, jež pevně převezme kontrolu. Nejen o strachu a hledání smyslu života je tato kniha. Témat nabízí téměř nekonečně mnoho a každého čtenáře zaujme něco jiného, podle toho, co si ve svém životě zrovna řeší. Kerstin Simoné je s tématem boha Thovta a jeho channelingových informací známá už díky mnoha předchozích knihách. V Odhalení vše shrnuje a přidává něco nového. Nějaké své další zkušenosti, myšlenky a do jisté míry můžete vnímat text jako rozhovor s vyšší moudrostí. Oprostěme se od boha Thovta, protože tohle je moudrost všeobecně tak známá a vkládaná do úst kdejakému božstvu, že ji lze nazvat univerzální. A tak se můžete učit zlomit své hmotné já a spojit se s tím pravým, vnitřním, které má schopnost nám ukázat život v celém jeho štěstí. Zbavit se omezujících názorů a návyků a začít žít život ve svobodě? A jak je vám v šatech? Líbilo se mi i krátké pojednání o tom, co nosíme na sobě. Nic nového pod sluncem, ale často na to zapomínáme. Malý úkol pro čtenáře: „Sepište si, co vás při zkoumání sebe samotných napadne.“ Jaký typ oblečení nesnáším? Tak se do něj obleču a pozoruju se. Vadí mi materiál, pocit, že mi nesedí, je mi malé, nelíbím se v tom sama sobě? Jaké mi je pohodlné – a jak v něm vypadám? Jaké vnímám elegantně a jsem ochoten si užít i jisté nepohodlí, které k tomu patří? Viz záliba v lodičkách, která dokáže pozvednout pocit ženskosti…. Elegantní a pohodlné, ležérnost? Metoda pomáhá uvědomit si potřeby a vjemy ze svého těla. I nahého těla. Je to totiž stále to samé tělo jako v tom „malém“ oblečení, jako tom elegantním nebo ležérním a vkusném. Tímto trénujeme spojení sami se sebou a nově nastavujeme vnímání sebe i světa kolem. A s něčím takovým se mu už můžeme mnohem lépe přizpůsobit. A takových cvičení tu najdete více A ještě více si jich můžete sami vymyslet inspirováni tou různorodou smrští informací někdy podávaných dosti vichřičně, jindy jemně a jako pohlazení. Ovšem, jak jsem již napsala na začátku – vždy záleží na našem momentálním rozpoložení, protože někdy jsem i ty vichřičné části, nebo maximálně rozčilující části, vnímala velmi dobře a na správném místě. Jindy jsem zase některé části při opětovném čtení přeskakovala, protože mi už neměly co říct, nebo jsem s nimi nesouhlasila. Prostě – Thovt, Odhalení 1, je dobrý parťák na rozhovor! O autorce: Kerstin Simoné žije i se svou rodinou nedaleko Berlína. Již jako dítě projevila jasnozřivé schopnosti. Kromě psaní knih se aktivně zabývá ochranou zvířat a pořádá praktické semináře. Pětadvacet let studuje různé formy channelingu a poté vyvinula vlastní techniku tlumočení. Thovt je jejím blízkým přítelem, učitelem a stálým průvodcem od roku 2003, kdy prožila jistou tragickou událost. Ve svých knihách tlumočí jeho praktická a univerzální poselství, jež byla v minulosti vyhrazena pouze úzkému okruhu adeptů tajných nauk. Vydalo nakladatelství Anch Books, www.anch-books.eu, 2018 Renata Petříčková
26.09.2023 01:15 Soutěž o pět publikací nakladatelství Fragment autorky Martiny Boučkové Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka
26.09.2023 01:15 Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane… Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo, a pro dítě si jde. Má však zcela jiné motivy, než jaké si myslí lidé ve městě. Oplakávat by se dalo na obou stranách. Propleteným způsobem se tu setkávají dva různé, leč i tak velice podobné světy. Příběh se vine jako říčka, bublá jako močál, Luna se z malého dítěte stává děvčátkem, posléze i mladou slečnou a všechno spěje k těm jejím osudovým třináctým narozeninám. Vedle ní stojí ta, která ji vychovala. Ta údajně „zlá“ čarodějnice Xan a množství dalších podivných bytostí, které tuší, že se schyluje k důležité době. A ta tajemství, která vznikla nedopatřením mezi Xan a Lunou, jsou nakonec tím nejmenším, co vůbec v celém příběhu bylo. Nádherný konec příběhu je strhující a rozhodně vás nenechá vydechnout. Dobře si všechno pamatujte, protože autorka ke konci strhne děj jako lavinu a nezůstane kámen na kameni. „Moc se ptáš. Nikdo neví, co čarodějnice s těmi dětmi, které sebee, dělá. Na to se nikdo neptá. Nemůžeme se ptát – copak to nechápeš? Příliš to bolí. Dobře. Pojídá je. Už jsi spokojená? Ne. To si opravdu nemyslím. Matka mi vyprávěla, že sní jejich duši a jejich těla bez duše od té doby bloudí po zemi. Neschopna žít. Neschopna umřít. Duchem nepřítomna se bezcílně potulují světem. Nemyslím, že je to pravda. Zahlédli bychom je, nemyslíš? Viděli bychom aspoň jednoho, jak jde kolem. Za všechny ty roky.“ No, a to je asi to, o čem příběh doopravdy je – o spoustě DOMNĚNEK, které jsou někdy opravdu jen domněnkami, protože… se někdo bojí se na něco zeptat víc. Pravda, tím mě příběh trochu dral nervy, protože s tam neustále opakovalo právě to. Na druhou stranu tu názorně můžeme vidět, jak nevyslovené ze strachu, může ovlivnit děj. A jaká je to škoda. A to platí i v životě. Že by právě to bylo to „za třetí“, za které autorka dostala svou literární cenu? Kelly Barnhillová je autorkou pěti knih pro děti a mládež, napsaných v žánru fantasy. Ačkoli se i první čtyři setkaly s vřelým přijetím kritiků a získaly několik ocenění, teprve pátá – Dívka, která upíjela měsíc – přinesla Barnhillové doslova famózní úspěch. Byla oceněnou význačnou Cenou Johna Newberyho, čímž ale výčet cen a chvály nekončí. Spisovatelka žije v Minnesotě s manželem a třemi dětmi. Vydalo nakladatelství Argo, 2018 Renata Petříčková
26.09.2023 01:15 Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu zimu, v čase přesně před Vánoci. Ne, nebudu více prozrazovat, protože tohle je čtivo odpočinkové, oddychové a lehce úsměvné, psané s takovým vtipem, šarmem a lehkostí, zároveň s plnou chutí, že vám bude připadat jako ochucená lehká šlehačka na dortu. Nebudete se moci nabažit! Nádherná atmosféra příběhu, zima, chlad, sněžení, šlamastyky na každém kroku a rojení podivných lidí, ve kterých se určitě najdete. Alespoň kousíček z každého z nás všichni v sobě mají! A to je právě ten um samotného autora, kterým utáhne snad každého čtenáře na tu strunku zvědavosti a potutelné sounáležitosti s každou z postav. A víte třeba, že Bůh má rád sýry a šampaňské? No, a taky si třeba nepamatuje, jak stvořil svět, protože to bylo dávno, ale bude to před vámi zapírat, aby nevypadal jako blbec. A vůbec… přinese do života Jakoba Jakobiho svěží vítr, chlad i horko a převrátí mu život vzhůru nohama, aby za dramatických okolností šel o dům dál? Nebo nešel? Vlastně člověk neví, kde je nahoře a dole… ale… je to tak příjemný zmatek stejný, jako zažíváme v životě, když nám jde o hodně, ale tušíme, že nejlepší bude, když budeme jen pozorovateli svých životů. A tohle Hans Rath umí! „Taky se musím zakřenit. Je Štědrý večer, pozdní odpoledne. Mám víno, mám čisté prádlo a čeká na mě skvělé jídlo. Navíc strávím večer ve společnosti muže, který tvrdí, že je Bůh. Sice to podle všeho nemůže být pravda, ale stejně je to pěkná představa. Přes půl hodiny vymýšlíme, jak proměnit obsah ledničky v jakž takž smysluplné menu. Shodneme se, že na začátku bychom si měli dát ústřice a sklenku šampaňského. Ovšem zatímco Abel by si přál aby po předkrmu následoval kousek paštiky s tmavým chlebem a jemným čatní a nakonec bychom přešli k lososovi a garnátům, já považuju za lepší nejprve kompletně zpracovat mořskou stránku ledničky a pak si po paštice, pečeni, šunce a salámu vychutnat sýrové speciality. Během debaty se ukáže, že oběma nám nejvíc učaroval excelentní výběr sýrů. Vlastně dokonce litujeme, že přijde na řadu až na konci večera…“ Hans Rath se narodil ve Straelenu v Severním Porýní. Obyvatelé tohoto regionu se živí zemědělstvím a zahradničením. Kdo se nehodí ani na jedno, musí na gymnázium. Po maturitě studoval filozofii, germanistiku a psychologii v Bonn. Pracoval jako čerpadlář, stavební dělník, jevištní technik, divadelní kritik a taky analyzoval divadelní scénáře. No a nakonec skončil ve středním managementu, odkud si řekl, že toho má dost. A tak žije a pracuje v Berlíně jako autor na volné noze. Vydalo nakladatelství Anch-Books, 2015,2016, www.anch-books.eu Renata Petříčková
26.09.2023 01:15 Kerstin Simoné mne jako autorka zaujala natolik, že jsem si o ní musela hned něco vyhledat. Něžná blondýnka ponořená až do hlubin jakéhosi poznání boha Thovta, odhalující skryté pravdy a moudrost? No, na toto téma napsala množství knih a vydala také cédéčka s meditacemi. Pořádá semináře nejen v Německu, kde žije, ale také v Rakousku a Švýcarsku, a předává tím nejrůznější nauky dávno zapomenuté, nebo záměrně potlačované společností. Možná se to dá pochopit i z této knihy, Thovt, projekt lidstvo, která pojednává o historii lidstva, jeho vývoji a o skrytých schopnostech, které nám zatím byly skryty. Velká část čtiva je obecně známých pravdách, které rozebírá právě z hlubin těch egyptských pyramid a božstva, které se možná v té době mísilo s člověčí rasou. Ostatně, nikdo nemůže plně vyloučit. Celkový dojem z knihy je spíše těžší, není to lehké čtení a musíte se čas od času zastavit, abyste si tak nějak srovnali v hlavě čtené… ale sem tam jsem narazila na drobné části, které se doslova vryjí pod kůži a to i v tom případě, že už je znáte, víte, nebo jste je někde četli. To jsou takové informace, u nichž je opravdu opakování matkou moudrosti. „Netvořte budoucnost jako vizi, ale přijměte ji coby naplněnou a právě prožívanou či pociťovanou skutečnost. Jen tak se může váš cíl zmaterializovat. Kdykoliv máte o svém životě nějakou představu, okamžitě ji v duchu přeměňte na prožívanou skutečnost. Pouze tak lze utvářet přítomnost podle vašich představ. Jen tak je možné, abyste zažili ty nejvelkolepější plány. Zapomeňte na zastaralé zvyky a nechtějte přežívat život v budoucnosti. Žijte v přítomnosti.“ No ano, vše potřebné v tuto chvíli prostě máme, ať je to cokoliv. To, co máme k dispozici, je tím, co nám v tuto chvíli tvoří základnu přítomnosti, ale i budoucnosti. Přehlížet to se může nevyplatit. Pak, obrazně řečeno, přejde krásné jaro bez povšimnutí, protože vyhlížíte netrpělivě léto. Tak vám uteče dětství dětí, protože…. Tak vám utečou krásné domácí chvilky s partnerem, protože toužíte po společných chvilkách na dovolené… Třeba. Něco cokoliv jiného. Autorka nejen sem tam poukazuje na takovéto drobnosti všedního dne, které snad ani nejsou žádnou esoterikou, ale pouhou lidskou psychologií a pravdami, na které bychom neměli zapomínat, ale také v rozsáhlých částech probírá lidský mozek, intuici a zapomenutá božství, řekla bych. Dnes se tomu všemu může říkat například „kvantová fyzika“, ale jde vlastně o postupné odkrývání skrytých schopností člověk proměňovat život nebo mimosmyslově cítit a vnímat svět kolem sebe. Souhlasím s tím, že jsme tedy zajati v labyrintu podivných polopravd, lží a realit, které nás nutí pracovat na nesmyslných záležitostech a vlastně jen přežívat, ale na druhou stranu, co by se stalo, kdyby se všichni najednou „probudili“? No… a to je snad nejvtíravější myšlenka, která mne při čtení této knihy napadala…. Tak třeba bude vtírat i do vašich mozků? A možná si mnohé uvědomíte, i kdyby to měla být jen ta pasáž s prožívanou přítomností. Kerstin Simoné žije i se svou rodinou nedaleko Berlína. Už jako dítě měla jasnozřivé schopnosti. Kromě psaní knih se věnuje také ochraně zvířat a pořádá praktické semináře. Kontaktu s vyššími frekvenčními úrovněmi se věnuje už dvacet pět let, přičemž s Thovtem komunikuje od roku 2003 po zásadní události ve svém životě. Vydalo nakladatelství Anch Books, 2017, www.anch-books.eu Renata Petříčková
26.09.2023 01:15 Muž, jenž podezřívá ženu z nevěry, žena toužící po dítěti, chlapík, který naoko zvládá vše, ale moc dobře ví, že je jen šikovný babral. Ti a mnozí jiné jsou hrdiny povídek v nové sbírce Nelidské zdroje. Monika Petrlová už čtenářům předvedla, že povídka je jejím oblíbeným literárním útvarem. Po dvou úspěšných povídkových souborech – Hafni! a jiné povídky a Mrkev pro vězně – se vrací se třetí sbírkou Nelidské zdroje. Nelidské zdroje se v deseti povídkách zaměřují na dnešní uspěchanou dobu, kdy nás společnost tak trochu tlačí k rychlosti, odtažitosti, z lidí se stávají zdroje a ze všech jsou manažeři, asistenti či specialisté. Mezilidské vztahy však nikdo zjednodušit neumí, pořád jsou stejně složité, zamotané, občas i zapeklité. Petrlová se pustila ve zbrusu nových mikropříbězích do boje s malostí, arogancí, lidskou hloupostí a nepravostmi mezi lidmi. A tak v Nelidských zdrojích potkáte ženu, která velmi touží po dítěti, ale nedaří se jí. Dámu, jejímž cílem je hlavně ulovit boháče a krásně si žít. Mladíka, který ztratil důvěru ke snoubence, a ze zcela banálního důvodu ji hodlá vystěhovat z bytu. Představí se i pracovní tým, který skrývá mnohem víc, ale nedokáží se přenést přes bariéru kolegiality a stát se přáteli, ale možná i mnohem víc. Nelidské zdroje z nakladatelství JaS nabízejí vyprávění veselá, smutná, i s kapkou hořkosti, ale vždy uvěřitelná a výjimečná svou neotřelou jednoduchostí a každodenností, která vás rozhodně bude bavit. Kniha je doplněna něžnými ilustracemi malířky Karolíny Wellartové.
26.09.2023 01:15 „Když jsme přijeli, myslel jsem si, že se Ami a jeho kosmická loď navrátí v prvních dnech letního období, ale strávil jsem téměř dva měsíce marným čekáním na skalách, kde jsme se předtím dvakrát setkali. Prázdniny už pomalu končily, zanedlouho jsme se měli vrátit do města a pořád nic. Toto smutné čekání změnilo mé prázdniny ve skličující, nekonečně dlouho trvající okamžiky. Každý den jsem chodil na skály na pláži a dlouhé hodiny, někdy až dlouho do noci, jsem pozoroval oblohu a přál jsem si spatřit známý létající předmět. Při každé světlušce, která nade mnou prolétla, mi srdce poskočilo nadějí, ale vždycky se ukázalo, že jde o nějaký klamavý satelit, hloupý meteorit nebo mizerné letadlo, a ne o Amiho loď, jediný prostředek schopný mě dopravit k Vince.“ Ach ta Vinka. Bude ve třetí části Amiho příběhu hrát velkou roli. Snad proto, že Pedro nám dospěl, náhle už to není malý naivní chlapeček, který poprvé viděl kosmickou loď Amiho, chlapce z hvězd, ale téměř mladý muž, který se nám tolik zamiloval do své mimozemské přítelkyně Vinky. Rok o ní snil, rok na ní čekal. A vůbec netuší, že ty poslední prázdninové dny budou tak akční a barevné, že to je snad i důvod, proč třetí díl Amiho je nejtlustší. Hodně se nám tady toho bude dít, budeme se neustále přesouvat z místa namísto a poznávat nové lidi, rasy, tvory a bádat nad jejich hodnotami, životním stylem a pořád nám z toho to lidstvo nevychází zrovna nejlíp. Milý příběh můžete brát jako rozšíření předchozích dílů, nebo jako chvíli, kdy se to, co bylo řečeno, začíná tak nějak uvádět do praxe a dostáváme se hlouběji a hlouběji. Myslím, že tato kniha se bude více líbit dětem, protože se toho tady hodně děje, stále tu máme ty hloubavé dialogy, ale u toho také akci a cestování a vývoj příběhu tak výrazný, že nenechá děti vydechnout úlevou. A ta nitka lásky mezi Vinkou a Pedrem se začíná zesilovat tak, že budou řešit věci, ke kterým leckteří dospělí nemají odvahu. Takže tuhle otázku mohu klidně prozradit – ano ano, ti dva spolu budou chtít žít, jenže takové partnerství mezigalaktických bytostí není jen tak. Minimálně se dočkáme vzájemného představení v rodinách. A to bude velice zajímavé a napínavé. A možná i překvapivé. Ostatně moment překvapení Enrique Barrions ve svých knihách umí. Snad za to může to, že nám tu prezentuje život podle jiných zákonů, těch, které vyznávají vyspělé civilizace a nikoliv náš pravěký systém džungle a přežití silnějšího, ale ne vždycky dokážete předvídat, co se v příběhu uděje. A když se to uděje, rozhostí se ve vás krásný klid, protože vlastně, takhle nějak by to být mělo. A najdete tu i mnoho obecně známých pravd a povzbuzení. Třeba, že jestliže se nám něco líbí, mozek pracuje lépe, aktivněji, svěžeji a směřuje do těch míst a na to téma svou plnou pozornost. Jak logické, jak jasné, jak žitelné, ale jak málo používané! Tak si uvařte dobrý čaj a počkejte si na tu kosmickou loď, která skutečně s posledními prázdninovými dny přistane u domu Pedra a jeho tety… Enrique Barrios se narodil v roce 1945 v Santiagu de Chile. Dětství prožil ve Venezuele, dospívání pak v Chile. Často cestoval a žil v deseti dalších zemích. Po osmi letech pobytu v Brazílii se roku 2014 usadil ve Španělsku, což nebylo poprvé, a zanechal všech veřejných činností. Jeho dílo je zvláštní tím, že bylo oceněno ve dvou oblastech, jež jsou za běžných okolností ve vzájemném rozporu: akademické a náboženské. Ministerstvo vzdělávání Chile prohlásilo sérii jeho knih o „Amim“ za didaktický materiál. Kromě toho se mu dostalo uznání od rozličných organizací, například Psychoalanytického sdružení Argentiny za knihu Zázračný svět magie. Dostalo se mu pochvaly i od papeže Jana Pavla II., přestože jeho první dílo Ami, chlapec z hvězd, je bez dogmat a představuje duchovní filosofii založenou na prosté lásce. To však bylo v naprosté shodě s nápadem zmíněného papeže na vytvoření Civilizace lásky. Díla Enriqua Barriose jsou zatím přeložena do dvanácti jazyků a další přibývají. Vydalo nakladatelství Anch Books, 2017, www.anch-books.eu Renata Petříčková
26.09.2023 01:15 Je to jako ponořit se na chvíli do dětské nevinnosti, do průzračnosti lásky a… Ach, už cítíte tu křehkost okamžiku a zároveň sílu takové očistné chvíle? Vlastně jsem u těchto kartiček měla protichůdné pocity. Na jednu stranu jsou takové jemné, křehké, významově hodně propojené, ale na druhé straně jsou dny, kdy přesně na něco takového máte náladu. Jako dát si sladkou šlehačku. Bez výčitek. A ještě si přidat. Bez výčitek. „Tví andělé chtějí, abys věděl, že jsou s tebou. Jsou vždycky s tebou. Na znamení toho ti posílají tuto kartu. Také ti někdy ukazují blikající světla nebo záblesky. Viděl jsi je? Jakou mají barvu? Můžeš poprosit Boha, aby ochraňoval tebe, tvůj domov, rodinu i celý svět andělskými světly. Jen požádej a bude to tak.“ „Tato karta Sny říká, že odpovědi na tvé otázky se skrývají v tvých snech. Bůh a andělé k tobě promlouvají, když spíš. Dostáváš zprávy z Nebes. Můžeš anděly požádat, aby ti pomohli si sny pamatovat. Je také dobré si o svých snech povídat s druhými. S pomocí rodiny a andělů můžeš lépe porozumět jejich významu. Sny se mohou někdy zdát bláznivé, ale začnou dávat smysl, když se zeptáš: Jaký pocit ve mně tenhle sen vyvolává? Důvěřuj svým pocitům.“ Když jsem přemýšlela, na jakou chvilku se tyto kartičky hodí, tak jednoznačně pro chvíle, kdy chcete, až bytostně potřebujete, se životem probírat hebce, křehce, s nostalgií, smutkem, nebo naopak s nadějí na budoucnost a ve vší spokojenosti. Ve chvíli, kdy chcete jen a jen pohladit. Není tu negativních karet, není tu kárajících energií, je tu pro všechno taková dávka pochopení, že působí jako léčivý balzám. Ale i u toho dobrého platí, že čeho je moc, toho je příliš. Ráda je vytahuji k podobným situacím nebo k výkladům tarotových karet. Jejich sdělení jsou tak jemná, že mnohdy potřebujete jít do větší hloubky, což už umožní jiné typy karet. Tyhle jsou prostě jen takové šlehačkové, něžné… Doreen Virtue, Ph.D., je jasnovidná lektorka, doktorka psychologie, která pracuje s říší andělů, pořádá kurzy po celém světě, zabývá se andělskými terapiemi, komunikací s duchovním světe. S podobnou tématikou napsala knihu Andělská terapie, Léčení s anděly, Léčení s vílami a Poslové světla. Vydalo nakladatelství Synergie Publishing, 2017, www.synergiepublishing.com Renata Petříčková
26.09.2023 01:15 Víte, co vás čeká, když svůj život vložíte do rukou profesionálnímu koučovi? Pod roušku těchto tajemství a základů dobrého sebeřízení a nápravy životních situací, se dívá bestsellerová kniha Ko-aktivní koučink od kolektivu amerických autorů, jež v tom už dlouhé roky umí chodit! A já jsem vybrala asi to nejzajímavější z celé knihy. Je to jejich tzv. pěticípá hvězda, což jsou směry a hlavní témata, ve kterých se dobrý kouč musí při práci s vámi držet. A ještě lepší zprávou je, že pokud se ve svých myšlenkách, budete-li se snažit sami vyřešit své problémy, držet podobného modelu, máte VELKOU ŠANCI NA VYŘEŠENÍ A ÚSPĚCH. Protože ono to je všechno tak logické a založené na čisté pochopitelné psychologii. Kouč musí umět naslouchat, a přitom už v sobě analyzovat celou situaci. Kde se zjeví klientovy vize, kde strachy, kde odpory, kde touhy, kde smírnost a kompromis. Tím, že zanalyzujete přesně to, kde vidíte strach, kde touhu, kde odpor, kde smutek, kde možná i nepravdu a zkreslené vnímání o sobě samých, dostáváte pravdivý obrázek své situace. Lze to přirovnat k nadhledu, kterým pak sami na sebe shlížíte. A ještě něco: „Snaží se také zachytit jemná zaváhání, která upozorňují vždy na to, že něco není docela pravda.“ A jéje, to i my sami sobě někdy lžeme… a tohle rozeznat sami u sebe, to je asi největší umění a základ úspěchu. „Nasloucháním pod povrchem nachází kouč místo, kde se mísí tvrdá a měkká data. Intuice je cosi jako vědění v pozadí a často zůstává nevyslovena.“ Tato schopnost ze skrytu své duše vnímat další úroveň toho, co je nám sdělováno, je velmi důležitá. Vycítíme v ní to, co dotyčný nevyslovil, aby nevypadal jako hlupák. Nápad, vnuknutí, pocit – to se potom stává někdy i velmi důležitou součástí hledání následných řešení. „V koučování umožňuje zvědavost kouči s klientem vstupovat do nejhlubších tajemství klientova života. Bok po boku se rozhlížejí a jsou zvědaví, co najdou.“ Ano, kouč musí být zvědavý a chtít žít váš život…. Obrazně. A vy sami musíte v sobě hledat tu zvědavost, touhu žít něco… to něco, co možná najdete za rohem své duše. Zvědavost uvolňuje pocit nebezpečí a napětí. Ochotněji se pak vydáte do temných míst své duše a budete podnikat i obtížné věci, protože budete zkrátka zvědaví! Tady už je čas na konání. Posouváme se vpřed. Přimět klienta, nebo vy sami sebe, k činu, je totiž zásadní věc. Všechno si tedy v tuto chvíli dáváme dohromady, vše co známe, víme, čeho jsme se dohloubali ve své duši i v reálné situaci a vymýšlíme tedy řešení. Nějaký první čin, první krok, kterým něco změníme. Nebo vykročíme jinudy. Něco, co prostě zvědavě zkusíme, protože jsme o tom přesvědčeni. Tohle část spíše pro kouče. Toto je chvíle, kdy musí sejít trochu z cesty a nechat klienta, ať své první krůčky udělá sám. To už je tak trochu dřina pro vás samotné. Ten balanc v nové situaci už musíte především dělat vy sami. Můžeme sami na sebe dohlížet, to ano – případně průběžně aktualizovat ty čtyři cípy předtím, ale tohle jsou prostě tvrdé tréninky, ve kterých i přes všechna přesvědčení zůstáváme svým způsobem sami za sebe a osamoceni, ale o to důrazněji zakousnuti do svých cílů. Takhle nějak to funguje u profesionálů. A může to tak fungovat i u sebekoučování, protože čím víc o něm víte, tím více umíme rozeznat omezující vzorce chování, které nás brzdí ve chvíli, kdy právě tu odvahu na nové kroky a řešení potřebujeme. A kde tohle vše využít? Nejen v práci, osobním životě a seberozvoji, ale také v komunikaci a řešení situací s rodinou a nám blízkými lidmi. Možná to je tak trochu asertivita vůči sobě samým. Tedy těm, na které často zapomínáme v zájmu potřeb druhých. Ale jak známo, vše má být v souladu. Takže s touhle pěticípou hvězdou se lze vždy v krátkosti dobrat alespoň základní kostry každého řešení každé situace. Inspirováno knihou Henry Kimsey-House, Karen Kimsey-House, Phillip Sandahl, Laura Whitworth: Ko-aktivní koučink, Synergie, 2017 Renata Petříčková
