12.09.2022 22:47 Apoštolská církev se skrze své sbory a organizace zapojuje do pomoci lidem z válkou zasažené Ukrajiny. Pro informace o konkrétní pomoci se můžete obrátit na NF Nehemia a Diakonii AC. Pro aktuální dění můžete také sledovat účty těchto organizací na Facebooku.
12.09.2022 22:47 Od 1. února bude Rádio 7 ke slyšení v síti DAB+ . Stanice, která doposud byla k naladění prostřednictvím internetu a satelitu, případně v některých kabelových sítích, je teď volně dostupná všude tam, kam dosáhne signál DAB+ společností Teleko a RTI. Můžete si poslechnout Rádio 7 i vy? Zkontrolujte si: https://bit.ly/3KFZV07 Nabídka DAB rozhlasových přijímačů je široká a jejich ladění je snadné. Stačí, když na přijímači navolíte mód DAB, spustíte automatické ladění a nalezené programy uložíte. Každý přijímač navíc obsahuje návod, jak při ladění a uložení programů postupovat. Ve vysílání Rádia 7 se toho mnoho nezmění, změní se ovšem dosah programu. „Těšíme se na nová setkání, nové posluchače a nové příběhy, které se díky DAB vysílání dostanou od vás k nám. Chceme s vámi vstupovat s nadějí do každého dne,“ vzkazují tvůrci programu Rádia 7. To navazuje na dlouholetou tradici českého křesťanského vysílání Trans World Radia, které se od 70. let 20. století šířilo vysílači z Monte Carla. Celodenní vysílání Rádia 7 odstartovalo na sklonku roku 2005 jako společné česko-slovenské vysílání, od 10. září 2019 jde o samostatný český projekt. Setkejte se díky vysílání Rádia 7 s biskupem AC Martinem Moldanem, který je pravidelným autorem biblických úvah , poslechněte si v záznamech bohoslužby třeba Michala Apetauera, Lumíra Folvarčného, Jiřího Kostelníka nebo pořad Fortepiano , do kterého redaktorka Lenka Malinová často zve hosty, kteří jsou doma v Apoštolské církvi.
12.09.2022 22:47
12.09.2022 22:47 „Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt.“ Drazí čtenáři, před pár lety jsem byl pozván na jakousi lidovou slavnost v jednom malém středomoravském městě. Kromě stánků s občerstvením, ukázkami lidových řemesel a nezbytnou slivovicí byl součástí slavnosti i průvod masek. Řada lidí v maskách čertů, až hrůzyplně věrohodných, se proháněla městem sem a tam. Viděl jsem něco takového poprvé v životě a malým dětem bych takový zážitek rozhodně nedoporučil. Otázka, kterou jsem si kladl, zněla: „Kde se v lidech bere ta fascinace ďáblem a smrtí?“ Antropolog či etnolog má jistě na to svou odpověď, já si odnesl pouze zajímavou zkušenost. Pravda je ta, že my umírání a smrt obvykle vytěsňujeme ze života. Lidé dnes málokdy umírají v domácnostech obklopeni svými blízkými. Tuto poslední etapu lidského života odkazujeme do nemocnic a ústavů. Neradi se na to téma bavíme. Jako Češi jsme dokonce jedineční ve svém postoji k pohřbům – jsme svědky stoupajícího trendu, kdy se pohřeb odehrává bez řádného rozloučení, bez účasti blízkých. Pak není divu, že generace, která nezažila válku ani jiné katastrofy, téma smrti hledá zástupně ve filmových hororech, počítačových hrách – a možná i lidových slavnostech. Přitom jde o něco, čemu se nikdo z nás nevyhne. Je chybou před tímto tématem utíkat. Zkuste někdy přemýšlet do hloubky nad evangelijním příběhem, v ekumenické Bibli nazvaným Uzdravení posedlého v Gerase. Příběh nalezneme ve všech třech synoptických evangeliích . Jde zde o to, že Ježíš potká posedlého člověka, který žil v prázdném hrobu a svým chováním ohrožoval celé okolí. Nikdo tím směrem raději nechodil. Ježíš jej nalezne, osvobodí, a démoni, kteří z člověka vyjdou, zaženou do jezera početné stádo vepřů. Příběh samotný je skvělým studijním materiálem pro téma smrti: Můžeme vidět, že smrt není jen okamžik, ale proces. Fyzicky je člověk naživu, ale mentálně i duševně umírá. Bydlí již v hrobu. Dotyčný muž trpí sebepoškozováním, jak bychom to pravděpodobně vyjádřili dnešním slovníkem. Podle textu „bil do sebe kamením“. Chová se násilnicky, značnou agresivitou ohrožuje druhé. Nesmírně trpí, ve dne i po nocích řve. Pohybuje se po pustých místech, což v hebrejském myšlení byla místa obývaná démony. Má převrácené hodnoty a vnímání, neboť Ježíšovu přítomnost komentuje slovy „Netrap mě“ . Chodí nahý, tedy jako zvíře, zcela dehumanizován. Smrt v tomto příběhu je představena jako síla ničící lidský život, deformující myšlení a vnímání, způsobující utrpení člověku samému i druhým a nakonec biologickou smrt. Samozřejmě je zde popsán absolutní extrém, ale v malém tyto projevy můžeme pozorovat denně. Ať již jde o kvalitu života, duševní či fyzické utrpení, různé patologické jevy, jako např. sebepoškozování apod., či kulturu, záliby a myšlení zdůrazňující aspekty temna a umírání. V Ježíšově podání již jen hněv na bratra patří do kategorie hříchů proti lidskému životu . Naproti tomu je Ježíš absolutně pro-life. Přichází a již pouhou svou přítomností konfrontuje moci temna a za chvíli je člověk svobodný. Můžeme vnímat, že Bůh Bible od počátku svému lidu vštěpoval hodnoty života. Židé i křesťané vždy milovali a oceňovali život jako takový. Církev dodnes bojuje v různých oblastech za jeho zachování: ať již je to otázka interrupcí, eutanázie, lékařské etiky, některých výzkumů používajících lidský materiál a podobně. Život a smrt jsou jako světlo a tma, dobro a zlo, radost a smutek, vítězství a porážka. Smrt je rovněž ústředním teologickým tématem. Navzdory tomu, čím je, se Bůh rozhodl porazit zlo ve světě právě skrze smrt svého Syna. Tam, kde různé pohanské mytologie zdůrazňovaly sílu svých božstev, Ježíš triumfuje skrze vlastní smrt. Nepochopitelné, absurdní, nepřijatelné. Není divu, že něco takového bylo proti trendu. Když takto před skupinou filozofů mluvil Pavel, byl pohrdavě odmítnut . A přesto Ježíšova smrt je tím nejdůležitějším, k čemu v lidských dějinách došlo, navzdory tomu, že „seriózní“ historie tuto událost klade spíše mezi mýty. A přesto se domnívám, že důraz na smrt stále není v křesťanském učení dostatečný. Pořád se mu vyhýbáme. Zapomínáme, že jsme byli pokřtěni v Ježíšovu smrt . Jeden ze základních pokynů pro křesťanský život zní, že na každý den máme brát svůj kříž. Bez ohledu na to, co si o verši myslíme dnes, v době, kdy Ježíš tato slova pronesl, byl kříž popravčím nástrojem a odsouzenci si jej zpravidla sami na místo exekuce nesli. Dnes je kříž módním doplňkem, v lepším případě symbolem víry. Apoštol Pavel napsal, že je „ukřižován světu“, a my máme uvažovat podobně . Jednoduše lze říci, že smrt, která byla porážkou, učinil Bůh vítězstvím. Křesťané mají mít zvláštní mentalitu: na jednu stranu mají se smrtí stále počítat , na druhou stranu již „přešli ze smrti do života“ . I když právě nečelíme pronásledování, téma smrti se přesto musí promítnout v našem myšlení. Máme „mrtvit své pozemské údy“ . Jako křesťané máme umírat sami sobě. A tak je život křesťana, bez ohledu na to, kde se nachází, protknut pozoruhodnou kombinací myšlenek na smrt i život současně. Vývoj událostí posledního roku a půl znovu otevřel otázku smrti jako celospolečenské téma. Jen v České republice zemřelo na nemoc covid-19 více než 30 000 lidí. Stále není uzavřena otázka, zda za každou cenu zabránit dalším úmrtím , či dát věcem volnější průběh, získat kolektivní imunitu, naučit se s tím vším žít. Samozřejmě i připustit, že to vše bude za cenu dalších ztrát na životech. Přestože jde o otázku „Jakou hodnotu má život jednotlivce v porovnání se zájmem společnosti?“, takto přímo řečeno jsem to málokdy zaznamenal. Smrt je rovněž eschatologickým tématem. Bible jasně říká, že „smrt bude přemožena jako poslední nepřítel“. Naše uvažování o smrti tedy není pochmurným filozofováním, nýbrž radostným konstatováním, že příběh, kterého jsme součástí, ještě nedospěl do konce. Poslední kapitola přinese vyvrcholení. Vzkříšení je radostnou nadějí křesťanů všech generací. Kříže na hrobech celého světa prohlašují, že Někdo smrt porazil. Buďme proto plni radostné naděje. Martin Moldan, biskup
12.09.2022 22:47 Diakonie Apoštolské církve slaví 25 let. Slavnostní bohoslužba k této příležitosti proběhne v neděli 10.10. v Třinci. Více informací naleznete na stránkách Diakonie.
12.09.2022 22:47 „Kamkoli přišel, konal dobro a uzdravoval všechny soužené od ďábla, protože Bůh byl s ním.“ Drazí čtenáři, jedna z důležitých vlastností církve je její prospěšnost, užitečnost pro svět. Nikdy neměla být ghettem do sebe uzavřených lidí, zaměřených jen na svou vlastní zbožnost. Naopak, Ježíš církev poslal „do světa“, to znamená, že je zde v jistém slova smyslu pro svět. Křesťané mají konat podobné skutky, jako konal Ježíš. Výše uvedený verš stručně shrnuje Ježíšovo působení. Pokud bychom citovali i předchozí verš, pak by celý text začal slovy „Dobře víte, co se dělo po celém Judsku.“ Apoštol Petr tehdy zvěstoval evangelium úplně prvním pohanům, ale uvědomoval si, že i oni byli obeznámeni s působením Ježíše z Nazareta. Možná tomu nedokázali rozumět, ale alespoň nějak jednoduše chápali, že ten prorok „konal dobro a uzdravoval“. Konání dobra je v textu odlišeno od uzdravování. Šlo tedy o jinou činnost, byť konanou ve stejné moci Ducha. Jelikož jsme více zaměřeni na zázraky uzdravování, nebude na škodu, pokud si připomeneme i to blíže nespecifikované „konání dobra“. Zdá se na první pohled, že evangelijní příběhy zachycují jen uzdravování, osvobozování démonizovaných, kříšení mrtvých, ale při pozorném čtení nalezneme i jiné skutky konání dobra. Tak třeba namátkou: nasycení několikatisícového zástupu chlebem a rybami, dokonce k tomu došlo minimálně dvakrát. Ukazuje to, jak byl Ježíš praktický, nešlo mu jen o to, aby lidé slyšeli jeho kázání, ale také, aby přitom neměli hlad. Při jiných příležitostech naplnil rybářům jejich sítě rybami tak, že se skoro trhaly. Opět jde o kombinaci zázraku s praktickou pomocí člověku v nesnázích. Minimálně jednou utišil bouři na moři. Zachránil padlou ženu před ukamenováním. Učil milovat nepřátele. Pozdvihoval opovržené a zatracované, jako byli Zacheus, žena u studny v Samaří nebo ti bezejmenní hříšníci, s nimiž tak často stoloval. Těch různých skutků bylo tolik, že by „celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané“ . Církev v historii šla stejnou cestou: byli to křesťané, kdo se ujímali sirotků, starali se o vdovy, pečovali o nemocné. Církev stavěla sirotčince i nemocnice, krmila hladové, zajišťovala vzdělání na místech, kde pro lidi nebylo dostupné. Zdá se, že „kamkoli církev přijde, dobře činí“, protože odráží Ježíšův charakter. Kdysi jsem se zúčastnil setkání skupiny vedoucích v jednom sboru, kde byl hostem člen městské rady. Pamatuji si jeho slova: „Nemyslete si, my vás sledujeme už dávno.“ Ten rozhovor tehdy změnil můj pohled na roli místní církve. Domníval jsem se, že to nejdůležitější pro sbor je správné učení a intenzivní evangelizace , ale z pohledu představitelů obce dominovalo jiné kritérium: užitečnost církve. Kladli si od počátku otázku „Čím tato organizace prospívá komunitě?“ Podle toho ji posuzovali. K mému údivu by se nebránili spolupráci i s nějakou sektou, pokud by shledali, že to městu prospívá. Ten rozhovor se udál již před více lety a od té doby se mnohé v církvi změnilo. Spolupracovat s místní komunitou pro mnohé z nás není tabu. Je to prospěšné pro obě strany, obec má užitek z našich aktivit a my zase budujeme důvěru v církev. A právě důvěra je v naší zemi klíčovou hodnotou. Není tajemstvím, že církve jako organizace se těší minimální důvěře občanů ve srovnání s jinými organizacemi. Skeptika zde mohou napadnout různé myšlenky: „Nezaprodáváme se jako církev? Není už to, co děláme, spíše sociálním evangeliem než evangeliem Boží moci?“ To jsou správné otázky a historie ukazuje, že k tomu docházelo. Je snadné Boží působení nahradit různými „obecně prospěšnými aktivitami“. Je pokušením jít městu na ruku, zvláště když to systém různých dotací a grantů usnadňuje. Boj o zachování správných biblických postojů je zápas, kterému se žádná církev nevyhne. Jde o ustavičné balancování, protože každá doba má své možnosti i nebezpečí, a co je možné dnes, nemusí být prospěšné zítra. Na druhou stranu již samotný citovaný verš ukazuje, že život křesťana má mít oba rozměry: „činit dobro“ a „uzdravovat soužené od ďábla“ . Zázraky a uzdravování mají své místo zejména při evangelizaci, kdy se Ježíš skrze Boží moc dává poznat lidem, kteří jsou v moci ďáblově, a činění dobra je zase charakterem služby církve. Obojí se však děje v Boží moci, bylo by nesprávné službu církve rozlišovat na „přirozenou“ a „nadpřirozenou“. Křesťané mají sklony sklouzávat k jednomu či druhému důrazu. Charismatici budou preferovat uzdravování, zatímco liberálové skončí u sociální práce. Přitom jde ale o vyváženost, protože obojího je třeba. Každá doba má své výzvy a potřeby. Ve starém Římě církev sytila hladové a ujímala se odložených nemluvňat. To bylo jedno z témat tehdejší doby, stejně jako dnešním tématem může být návštěva osamělých seniorů, aktivity pro maminky na mateřské či pomoc vesnici po zásahu tornádem. Jde o to hledat potřeby doby a s Boží pomocí je naplňovat. Pak budeme podobně jako Ježíš „činit dobro všem lidem“ a „bude se o nás vědět“. Martin Moldan, biskup
12.09.2022 22:47 Již tuto sobotu proběhne v Olomouci výroční Konference Apoštolské církve, které se účastní nominovaní delegáti za jednotlivé sbory. Je to jedinečná příležitost ohlédnout se zpět na uplynulé roky života naší církve a společně hovořit o společné budoucnosti. Začínáme v 9.30 .
12.09.2022 22:47 „Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova.“ Drazí čtenáři, výše citovaný verš patří mezi texty popisující nádheru církve. Boží město prozářené světlem, andělé, slavnostní shromáždění, Ježíš. Autor listu nešetří výrazy, aby popsal církev jako slavnou a nádhernou. Je pravda, že jde o pohled duchovní, který je lidskému oku většiny z nás odepřen, ale neměli bychom o tento pohled usilovat? V listu do Efezu se apoštol Pavel modlí, abychom schopnost duchovního vhledu získali . A ještě odvážnější otázka: Není možné, aby i lidé mimo církev, nevěřící, něco z této slávy rovněž mohli spatřit? Když jsem na poslední konferenci Apoštolské církve v roce 2017 představoval vizi církve, jedním ze tří bodů byl právě pohled na církev, která je pro lidi přitažlivá. Stručně jsem tenkrát nastínil strategii, jak pracovat, aby se lidem v církvi líbilo, a církev tak měla i potenciál získat další jedince. Před pár týdny se mi myšlenka přitažlivé církve opět oživila. Četl jsem rozhovor s pastorem čínské domácí církve. Tento typ církve v Číně již řadu desetiletí roste závratným tempem a její členskou základnu dnes zdaleka netvoří jen chudý venkovský lid. Naopak, potkáme tam lidi ze střední třídy, byznysmeny, manažery, odborníky z nejrůznějších profesí. Pastor Wang během rozhovoru zmínil: „V Evropě je církev stará. Zde je moderní. Náboženství tu má vyšší ideály a znamená pokrok.“ Myslím, že to tento čínský křesťan přesně vystihl. V Evropě je církev spojována s minulostí, prázdnými historickými katedrálami, případně s tím, že se ustavičně proti něčemu vymezuje. Malé probuzené církve jsou pak často mimo rozlišovací schopnost médií, a proto lidé mají sklon považovat je za sekty. Aby byla církev uznávána, musí přinášet myšlenky a ideály, které mají potenciál lidi oslovit, a právě to se v Číně děje v mnohem větší míře než na evropském kontinentu. Již několik let při různých příležitostech sdílím myšlenku, že církev by měla být přitažlivá i pro lidi vně, a někdy se mi dostává nesouhlasných reakcí. Řada křesťanů je přesvědčena, že církev je spíše opoziční silou, pronásledovaným a zneuznaným hnutím. Mají pro to i námitky podložené Biblí. Viz např. L 6,16: „Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.“ Jinou rozšířenou námitkou je, že snaha zalíbit se světu představuje kompromis ve víře: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není.“ Uznávám, že pokud nás budou všichni chválit, je zle. O nic takového rozhodně nemáme usilovat. Ale Ježíš rovněž říká, že máme činit „takové skutky, za něž lidé vzdají chválu Bohu“ . A uznání některých aspektů existence církve nevěřícími lidmi ještě zdaleka nemusí znamenat, že jsme milovníci tohoto světa. V jedné myšlence ale s oponenty souhlasím: snaha získat uznání a pochopení od světa rozhodně nesmí být naším cílem. Bible však nepopisuje církev jen jako věčně pronásledovanou menšinu. Slova „byli všemu lidu milí“ popisují čerstvě narozenou církev v Jeruzalémě hned po Letnicích. Zdá se, že byla pro lidi něčím přitažlivá, proto tak rostla. Církev představovala společenství nového typu – scházeli se zde ke společnému stolu muži i ženy, bohatí i chudí, svobodní i otroci, dokonce etničtí Židé s pohany. Dokazovali tak, že „Ježíš zbořil všechny bariéry a stvořil jednoho nového člověka“ . Takový druh společenství, který představoval eschatologickou předzvěst blížícího se Nového věku, kde si lidé projevovali vzájemnou lásku, byl něčím silně přitažlivým i pro okolní společnost. Uvedu citát z knihy Vzestup křesťanství: „O důvodech, proč se mnozí pohané obraceli na křesťanskou víru, se často vedou diskuze. Jedním z faktorů byla osobní spása, kterou křesťanství nabízelo a která byla mezi římskými kulty zcela neobvyklá. Stejně atraktivní se zdála být soudržnost křesťanů. Dalším faktorem byla křesťanská láska k bližnímu a almužny; pohané byli tak dobře zpraveni o rozsahu křesťanské štědrosti, že o století později pohanský císař Julián vyzval veřejně své pohanské spoluobčany, aby se nenechali křesťany zahanbovat a starali se o své chudé alespoň tak dobře, jako jejich křesťanští sousedé. Ti se proslavili například tím, že zadarmo sytili a šatili chudé křesťany, ale i nevěřící.“ Jak se tedy církev může stát přitažlivou? Určitě ne tak, že bude jenom proti něčemu bojovat a vymezovat se . Spíše jde o to, aby šla příkladem, aby byla světlem v současném věku temnoty. Příležitosti máme na dosah: doba covidová mohla prokázat, jak křesťané dokážou snášet náročná období tím, že se o sebe navzájem starají a povzbuzují se. Na mnoha místech církve pomáhaly i nad rámec své členské základny. Podobně i pomoc po tornádu, které se nad částí jižní Moravy přehnalo v červnu. Pomocná ruka podaná nevěřícím sousedům a občanům v postižených obcích jistě neujde pozornosti. Myslím, že nemusíme čekat jen na katastrofické události; různé formy potravinové pomoci, práce s dětmi na ulici, pomoc závislým – je spousta aktivit, které děláme pro druhé a které jsou světlem pro svět. Klíčovým slovem je zde učednictví. První církev nedělala semináře o potřebách společnosti, ale prostě a jednoduše se snažila následovat Ježíšovo učení. Jejich touha být učedníky se pak setkávala s rozličnými potřebami, kterých bylo tenkrát stejně jako dnes, jen byly možná trochu jiné. Vybudovat přitažlivou církev by nemělo být naším cílem. Je spíše produktem života, který se snaží následovat Ježíšova příkladu. Alespoň tak tomu v dějinách vždy bylo. Radikálně pojaté učednictví je počátkem změny ve vnímání církve ze strany většinové společnosti. Martin Moldan, biskup Použitá literatura: Micklethwait, J., Wooldridge, A.: Bůh se vrací. O tom, jak globální oživení víry mění svět. Triton, 2014. Klíčová, M.: Vzestup křesťanství. Dějiny prvních pěti století církve. Návrat domů, 2009.
12.09.2022 22:47 Nové, zimní číslo Magazínu praktické letniční teologie s názvem „Držet kurz v manželství a v rodině“ právě vyšlo! Časopis nalezente na adrese mplt.apostolskacirkev.cz.
