21.12.2024 00:00 Výbor francouzských lidových písní s libozvučným názvem Zpěvy sladké Francie si v českých knihovnách nalezl své místo už dávno. Mistrovský překlad Hanuše Jelínka, který texty vybral a uspořádal, oslovuje české čtenáře a posluchače napříč několika generacemi. Do svého repertoáru je zařadila i řada hudebníků. Sbírky Zpěvy sladké Francie a Nové zpěvy sladké Francie přinášejí lidové písně s širokou tematikou. Najdeme zde písně z dvorského prostředí, písně milostné i vyloženě žertovné či naopak truchlivé. Asi nejznámější reprezentantkou sbírky je píseň „Dezertér“, ve které voják kvůli nešťastné lásce spáchá vraždu, za kterou má být popraven. Své srdce káže poslat dívce, kterou miloval. Poslední vydání Zpěvů sladké Francie je unikátní tím, že je doplněno notovými záznamy v hudební úpravě známého muzikanta Josefa Krčka a s nahrávkou souboru Chairé Příbram. Kombinace hudby v podaní Chairé a uměleckého přednesu Hany Maciuchové a Alfreda Strejčka tvoří z poslechu starofrancouzských textů jedinečný zážitek a otevírá básně generaci nových čtenářů a posluchačů. Ukázka z knihy Zpěvy sladké Francie, str. 114-115, DEZERTÉR Zpěvy sladké Francie : Dnes již klasický výbor francouzských lidových písní z 15.– 18. století, který z vlastních překladů sestavil Hanuš Jelínek, vychází nyní jako zpěvník v hudební úpravě Josefa Krčkaa s CD nahrávkou v podání souboru Chairé. O autorech: Hanuš Jelínek , středoškolský profesor francouzštiny a němčiny, básník překladatel a literární vědec, se vždy zajímal o lidovou slovesnost. Do francouzštiny přeložil mnoho českých a slovenských písní a do češtiny naopak přebásnil francouzské lidové písně z 15.–18. století. Jeho výbor Zpěvy sladké Francie a Nové zpěvy sladké Francie je obohacen i o několik písní, u kterých je autor znám, ale jsou již zlidovělé. Josef Krček je hudebník, skladatel, zpěvák, umělecký vedoucí, muzikoterapeut a spisovatel. Vystudoval obor klarinet, poté působil jako učitel hudby a vedl oddělení vážné hudby ve vydavatelství Supraphon. Od roku 1969 hrál v souboru Chorea Bohemica, od roku 1975 pak v souboru Musica Bohemica. V 90. letech vyučoval muzikoterapii . Dlouhodobě se zabývá starší českou a evropskou hudbou a lidovými písněmi. V roce 1999 založil v Příbrami vokálně instrumentální soubor s dobovými nástroji Chairé. Je autorem skladeb pro dechové orchestry, skládá filmovou hudbu a hudbu pro rozhlasové pohádky, hry a seriály, upravil přes 200 lidových písní. Jeho koníčkem jsou historické hudební nástroje, některé si sám upravuje i vyrábí. Je autorem zpěvníků Špalíček lidových písní , Písničky pro nejmenší a Vánoce – Putování do Betléma . Chairé je umělecké těleso, které si od počátku programově udržuje líbezný zvuk a vznešený ponor do jímavé duchovní i lidové muziky, české i evropské. Oduševnělá poloha souboru je dána i osobností jeho zakladatele, znalce hudby, hledače starých hudebních partů, vynikajícího multiinstrumentalisty a citlivého aranžéra Josefa Krčka. Soubor Chairé, je výjimečný jak hudebním projevem, tak repertoárem a dnes už má zasloužené renomé doma i v cizině. Vydal CD Písně, které vracejí čas, Doteky duše a Píseň je touha. Z francouzských originálů přeložil a poznámkami opatřil Hanuš Jelínek Hudební úpravu a sazbu not provedl Josef Krček Ilustracemi opatřila Ludmila Kejmarová Odpovědná redaktorka Radka FialováVydalo nakladatelství Vyšehrad v Praze roku 2019 ve společnosti Albatros Media a.s. První vydání s notovými záznamy a a CD TZ Čítané: (2)
21.12.2024 00:00 „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam, když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž vystavíte, Prahou.“ Takto znělo proroctví kněžny Libuše. Kde však má Praha své kořeny? Tok nenápadné Brusnice vytváří údolí, ve kterém stojí nejmalebnější pražská čtvrť Nový Svět. Brusnice po většinu své délky teče v pražské kanalizaci. Její pramen se nazývá Vojtěška a nachází se na zahradě břevnovského kláštera kousek od kostela sv. Markéty. Pokud jste Brusnici nikdy neviděli nebo jsou vám stejně ještě neznámá další Nová tajemství Prahy, tak pojďte se mnou nahlédnout do publikace Davida Černého. David Černý, Nová tajemství Prahy, nakladatelství Grada, 2019. „Praha mě nepřestane nikdy fascinovat,“ přivádí autor čtenáře ke svým stránkám. „Na první pohled stojí zdánlivě nehnutě. Ale odehrávají se v ní děje, které nás dokážou přivést k úžasu.“ V Praze jsem všeho všudy bydlela čtyři roky. Ve shonu za prací a později za studiem, tuhle část svého života jsem vzala obráceně, jsem z Prahy stihla poznat jen zlomek. Vyjma centra, které se nabízí všem turistům, jsem se hlavně snažila vstřebat, jaká Praha doopravdy je. Zvenku na ni hledíme jinak: možná se nám zdá pyšná, jakýsi středobod metaforicky vystupující nad Českem; jako by byla nejvíc vidět a slyšet. Ale pak tam bydlíte a zjistíte, že Praha je úžasná. Že vše má svůj řád, pohyb a krásu a že místní lidé jsou báječní a za každé situace vám pomohou. A tak mě mrzí, že jsem třeba nikdy neviděla slavného úhoře Pepíka, který roky žije v kašně pojišťovny ve Spálené ulici. Jeho předchůdce tam byl od roku 1914 úctyhodných 62 let. Od roku 1993 zde brázdí vodu už druhý Pepík. Otec Jana Wericha byl úředníkem pojišťovny a často bral svého syna ke kašně. Kdybych přišla k tomuto místu, určitě bych se dotkla kamene, jehož se bříšky prstů dotýkal i Jan Werich. Mohu si už jen představit neviditelné, jen v čase zaznamenané stopy jeho podrážek. Za to v Klementinu jsem byla pečená vařená; tu knihovnu jsem milovala. Mohla jsem si knížku klidně přečíst doma, ale ty prostory jsou prostě magické. Sedět v čítárně v Klementinu má něco v sobě hodně silného. Ale jsou místa Klementina, která mi zůstala napořád utajena. Nikdy jsem nevyšla po schodech do astronomické věže, která byla postavena v roce 1722 a tyčí se do výšky 68 metrů. Pracoval tu Tycho Brahe, Johannes Kepler nebo Tadeáš Hájek z Hájku. A může vůbec veřejnost vstoupit na tato úžasná místa? Věděli jste například, že pod krčskou nemocnicí je funkční podzemní špitál, který v případě krize je schopen přijmout stovky pacientů? Operační sály jsou zde při nenadálých situacích připravené pro okamžitou potřebu; stejně jsou zde i povlečená lůžka, bezpečně přikrytá igelitem. Vybavení již působí obstarožně a fotografie v knížce spíše jako vystřižené z hororu. Je to jedna z dalších fascinujících skutečností, o které možná ani běžný Pražan neví. Tajemné podzemí! Původně válečný kryt v případě jaderné katastrofy, který byl postaven v letech 1952 – 1962. Pokud se rádi necháváte unášet zajímavými a téměř dechberoucími tajemstvími, která vám díky dnešní uspěchané době často unikají, ale vy přesto v těchto sychravých dnech si prostě chcete najít chvilku a nahlédnout do něčeho krásného, pak vás tahle knížka rozhodně zaujme. Dnes večer u nás doma televize neběží. Výbušné seriálové vyhrocené mezilidské vztahy byly nahrazeny poklidem u jasně žlutého světla mé nové lampičky a u vůně podzimního čaje. Při listování knížkou si pro sebe říkám: mohla bych do Prahy zase přijet. Zavzpomínat a projít si místa, která by mě dříve ani nenapadla. Mohla bych se vrátit na Národní třídu a podívat se na nejstarší dopravní značku v Praze. Tu už jsem viděla, ale nikdy předtím mě nenapadlo, že sovička, která tam sedí – a to už dvě stě let – ve své podstatě měla za úkol informovat řidiče, zdali je ještě v garážích pro formanské vozy místo, či už je plno. Sychravo letos rozhodně nekončí. Tak ještě můžete nahlédnout do předchozí publikace Davida Černého „25 tajemství Prahy“, vydané právě před rokem. MB Čítané: (2)
